Švejk simulantem

Švejk simulandina

V této velké době vojenští lékaři dali si neobyčejně záležet, aby ze simulantů vyhnali ďábla sabotáže a vrátili je opět do lůna armády.

Sel suurel ajal ronisid kroonuarstid kas või nahast välja, et simulantidest sabotaazisaatanat välja kihutada ja neid jälle sõjaväe rüppe tagasi saata.

Bylo zavedeno několik stupňů trápení simulantů a lidí podezřelých, že jsou simulanti, jakými byli: souchotináři, revmatikové, lidé s kýlou, ledvinovou nemocí, tyfem, cukrovkou, zánětem plic a jinými chorobami.

Trápení, kterému byli simulanti podrobeni, bylo systematizováno a stupně trápení byly tyto:

Simulantide ja kõigi jaoks, keda kahtlustati simuleerimises, nagu tiisikusehaiged, reuma ja songa all kannatajad, neeruhaiged, tüüfust, suhkruhaigust, kopsupõletikku ja muid tõbesid põdejaid, seati sisse mitu piinamisastet. Simulantide kallal kasutatavad piinamisviisid olid süstematiseeritud ja piinade astmestik järgmine:

1. Naprostá dieta, ráno a večer po šálku čaje během tří dnů, přičemž se všem bez rozdílu toho, nač si stěžují, podává aspirin pro pocení.

1. Range dieet: kolm päeva järjest hommikuks ja õhtuks ainult tass teed ja sinna juurde eranditult kõigile aspiriini higistamiseks, sõltumata sellest, mis haigust keegi kurtis.

2. Podává se, aby si nemysleli, že je vojna med, v hojných porcích chinin v prášku, čili takzvané „lízání chininu“.

2. Tohutu suured portsionid hiniini pulbrite näol, et simulandid ei peaks sõda meelakkumiseks; seda nimetati „hiniinilakkumiseks“.

3. Vyplachování žaludku dvakrát za den litrem teplé vody.

3. Kaks korda päevas maoloputus liitri sooja veega.

4. Klystýr, při použití mýdlové vody a glycerínu.

4. Glütseriiniga segatud seebivee klistiir.

5. Zabalení do prostěradla namočeného ve studené vodě.

5. Külma vette kastetud linasse mähkimine.

Byli lidé stateční, kteří přetrpěli všech pět stupňů trápení a dali se odvézt v prosté rakvi na vojenský hřbitov. Byli však lidé malomyslní, kteří, když došli ke klystýru, prohlásili, že už je jim dobře a že si nic jiného nepřejí než odejít s nejbližším maršovým bataliónem do zákopů.

Leidus kangeid mehi, kes kannatasid välja kõik viis piinamisastet ja lasksid end hööveldamata puusärgis sõdurite surnuaiale kanda. Leidus ka meelekindluseta mehi, kes klistiirini jõudes teatasid, et nad on juba terved ega soovi muud, kui esimese marsipataljoniga väeliinile sõita.

Švejka v posádkové věznici uložili do nemocničního baráku právě mezi takové malomyslné simulanty.

Švejk topiti garnisoni arestimajas haigete barakki just sääraste meelekindluseta simulantide sekka.

„Už to nevydržím,“ řekl jeho soused na posteli, kterého přivedli z ordinačního pokoje, kde mu již podruhé vyplachovali žaludek.

„Ma ei jaksa enam vastu pidada,“ oigas tema voodinaaber, kes oli just toodud ambulantsitoast, kus talle juba teist korda maoloputust tehti.

Muž ten simuloval krátkozrakost.

See mees simuleeris lühinägelikkust.

„Zítra pojedu k pluku,“ rozhodoval se druhý soused po levé straně, který právě dostal klystýr, simuluje, že je hluchý jako pařez.

„Hommepäev sõidan polku,“ teatas ta pahemat kätt lamav naaber, kellele oli äsja klistiiri tehtud. See teeskles, et ta on kurt nagu kasekänd.

Na posteli u dveří umíral jeden souchotinář, zabalený do prostěradla namočeného ve studené vodě.

Ukse juures koikul vaakus hinge keegi tiisikushaige, kes oli külma märja lina sisse mähitud.

„To je už třetí tenhle týden,“ poznamenal soused po pravé straně, „a co tobě schází?“

„See on juba kolmas surija sel nädalal,“ tähendas parempoolne naaber. „Ja mis sul viga on?“

„Já mám revma,“ odpověděl Švejk, načež následoval upřímný smích všech kolem. Smál se i umírající souchotinář simulující tuberkulózu.

„Mul on reuma,“ vastas Švejk, millele järgnes ümberolijate avameelne naerupahvatus. Kääksatas naerda isegi tiisikust simuleeriv surija.

„S revmatismem mezi nás nelez,“ vážně Švejka upozorňoval tučný muž, „revmatismus, ten tu platí tolik jako kuří oka; já jsem chudokrevný, mám pryč, půl žaludku a pět žeber pryč, a nikdo mně nevěří. Byl zde dokonce jeden hluchoněmý, čtrnáct dní ho balili každou půl hodiny do prostěradla namočeného ve studené vodě, každý den mu dávali klystýr a pumpovali žaludek. Už všichni saniťáci mysleli, že to vyhrál a že půjde domů, když mu tu předepsal doktor něco pro dávení. Mohlo ho to ztrhat, a tu on zmalomyslněl. ‚Nemohu,‘ povídá, ‚déle dělat hluchoněmého, vrátila se mně řeč i sluch.‘ Marodi všichni mu domlouvali, aby se nehubil, ale on stál na svém, že slyší a mluví jako ostatní. A také to tak i hlásil ráno při vizitě.“

„Reumaga ära tüki meie hulka,“ hoiatas Švejki tõsiselt üks paks mees. „Reuma on siin samas hinnas mis konnasilm. Mina olen verevaene, mul puudub pool magu ja viis küljekonti, kuid keegi ei usu mind. Siin oli isegi keegi kurttumm, teda mähiti neliteist päeva järjest iga poole tunni takka külma märja lina sisse, iga päev tehti talle klistiiri ja pumbati magu tühjaks. Isegi kõik sanitarid arvasid juba, et mees on võitnud ja pääseb koju, kui arst kirjutas talle midagi, mis ajas ta oksele. See pidi tal sisikonna välja kiskuma ja mees lõi verest ära. ‚Enam ei jaksa kurttumma mängida,‘ ütles ta, ‚ma sain kõnevõime ja kuulmise tagasi.‘ Kõik haiged ajasid peale, et ta hukatusse ei tormaks, aga tema jäi oma juurde, et kuuleb ja kõneleb nagu iga teinegi. Nii ta teataski hommikuse visiidi ajal.“

„Držel se dost dlouho,“ poznamenal muž simulující, že má jednu nohu kratší o celý decimetr, „ne jako ten, co simuloval, že ho ranila mrtvice. Stačily tři chininy, jeden klystýr a jednodenní půst. Přiznal se, a než došlo k pumpování žaludku, nebylo po mrtvici ani památky. Nejdéle se zde držel ten, co byl pokousán vzteklým psem. Kousal, vyl, to je pravda, to uměl znamenitě, ale nemoh nijak dostat dohromady tu pěnu u huby. Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli. Lechtali jsme ho kolikrát po celou hodinu do vizity, až dostal křeče a zmodral nám, ale pěna u huby se nedostavovala a také nedostavila. Bylo to něco hrozného. Když se vzdával takhle ráno při vizitě, tak nám ho bylo líto. Postavil se u postele jako svíčka, zasalutoval a řekl: ‚Poslušně hlásím, pane obrarct, že asi ten pes, který mne kous, nebyl vzteklej.‘ Obrarct se na něho podíval tak nějak divně, že pokousaný se počal třást na celém těle a pokračoval: ‚Poslušně hlásím, pane obrarct, že mne vůbec žádnej pes nekous, to jsem se já sám kous do ruky.‘ Po tom přiznání ho vyšetřovali pro sebezohavení, že si chtěl ukousnout ruku, aby nemusel do pole.“

„Ta pidas küllalt kaua vastu,“ märkis mees, kes simuleeris, et tal on teine jalg tervelt detsimeetri jagu lühem. „Oli hoopis teisest puust kui see, kes simuleeris, et tal on halvatus. Tollele aitas juba kolmest hiniinist, ühest klistiirist ja päevast paastumisest. Üles tunnistas, ja enne kui jõuti mao tühjakspumpamiseni, polnud halvatusest jälgegi. Kõige kauem pidas siin vastu see, keda marutõbine koer oli hammustanud. Ta hammustas ja ulus ja tegi kõike täiesti suurepäraselt, kuid ei saanud ega saanud kuidagi vahtu suu äärde. Me aitasime küll nagu oskasime. Kõditasime teda mitmel korral oma tund aega enne visiiti, nii et ta sai krambid ja läks meie käes siniseks, kuid vahtu ei saanud ega saanud suu äärde. See oli midagi hirmsat. Kui ta hommikuse visiidi ajal alla vandus, oli meil kõigil temast kole kahju. Ta seisis voodi kõrval nagu tikk, lõi kulpi ja ütles: ‚Teatan alandlikult, härra ülemarst, see koer, kes mind hammustas, ei olnudki marutõbine.‘ Ülemarst heitis talle niisuguse pilgu, et koerast puretu hakkas kogu kehast värisema ja lisas: ‚Teatan alandlikult, härra ülemarst, mind pole koer üldse hammustanud, ma ise hammustasin oma kätt.‘ Pärast seda ülestunnistust süüdiststi teda endavigastamises, et ta olevat tahtnud oma kätt otsast ära hammustada ja sedasi sõjaväest pääseda.“

„Všechny takové nemoci, kde se potřebuje, pěna u huby,“ řekl tučný simulant, „se dají špatně simulovat. Jako kupříkladu padoucnice. Byl zde také jeden s padoucnicí, ten nám vždy říkal, že mu na jednom záchvatu nezáleží, tak jich dělal třebas deset za den. Svíjel se v těch křečích, zatínal pěstě, vypuloval oči, maje je jako na šťopkách, bil sebou, vyplazoval jazyk, zkrátka vám řeknu, nádherná prvotřídní padoucnice, taková upřímná. Najednou dostal nežidy, dva na krk, dva na záda, a bylo po svíjení a bití sebou o podlahu, když nemohl hlavou hnout, ani sedět, ani ležet. Dostal horečku a v horečce na sebe při vizitě všechno pověděl. A dal nám s těmi nežidami co proto, poněvadž musel s nimi ležet ještě tři dny mezi námi a dostával druhou dietu, ráno kávu s houskou, k obědu polévku, omáčku a knedlík, večer kaši nebo polévku, a my se museli dívat s hladovými vypumpovanými žaludky s úplnou dietou, jak ten chlap žere, mlaská, funí a krká sytostí. Třema tím podrazil nohy, přiznali se také. Ti leželi na srdeční vadu.“

„Kõiki sääraseid haigusi, kus on vaja vahtu suu äärde, on väga raske simuleerida,“ ütles paks simulant. „Nagu näiteks langetõbe. Oli siin üks langetõbine ja see kelkis meile ühtelugu, et tema käes on tühiasi tõbisena maha langeda, ja ta näitaski meile seda mõni kümme korda päevas. Väänles krampides, pigistas käed rusikasse, pungitas silmi, nii et need lausa rippusid pealuust välja, peksis end vastu põrandat, ajas keele suust välja, ühe sõnaga — läbi ja läbi esimese sordi langetõbi, võta või jäta, kohe ehtne langetõbi. Äkki aga lõid tal paised välja, kaks kaelale ja kaks selga, ja olidki krambid otsas ja põrandal väänlemine kah, sest ta ei saanud enam peadki pöörata, ei istuda ega lamada. Ta jäi palavikku ja palavikus sonides andis end arsti visiidi ajal välja. Eks meiegi saanud tema paisete pärast oma jao kannatada, sest ta pidi nende paisetega veel kolm päeva meie hulgas lamama ja talle anti teine dieet: hommikul kohv saiaga, lõunaks supp ja kneedlid soustiga, õhtuks puder või supp, meie aga pidime näljaste, tühjakspumbatud kõhtudega täieliku dieedi juures pealt vahtima, kuidas poiss õgib, matsutab, puhib ja röhitseb täissöönud kõhuga. Ta vedas sellega kolm meest sisse, — üles tunnistasid. Need olid pikali südamevigadega.“

„Nejlepší,“ mínil jeden ze simulantů, „dá se simulovat šílenství. Z našeho učitelského sboru jsou vedle v cimře dva, jeden neustále křičí dnem i nocí: ‚Hranice Giordana Bruna ještě dýmá, obnovte proces Galileův!‘ a ten druhý štěká, na před třikrát pomalu: haf — haf — haf, potom pětkrát rychle za sebou: hafhafhafhafhaf, a zas pomalu, a tak to jde neustále. Už to vydrželi přes tři neděle. Já jsem původně také chtěl dělat blázna, náboženského šílence, a kázat o neomylnosti papežově, ale nakonec jsem si opatřil rakovinu žaludku od jednoho holiče na Malé Straně za patnáct korun.“

„Kõige kergem on simuleerida hullumeelsust,“ ütles üks simulantidest. „Meie õpetajate kollektiivist on kõrval toas kaks hullu. Üks karjub ööd ja päevad läbi: ‚Giordano Bruno tuleriit suitseb ikka veel! Alustage uuesti Galilei protsessi!‘, teine aga haugub, esmalt kolm korda pikalt auh—auh—auh, siis viis korda kiiresti auh-auh-auh-auh-auh, siis jälle pikalt ja sedasi vahetpidamata. Nad on juba kolm nädalat vastu pidanud. Ma tahtsin esiotsa kah peast põrunut mängida, nimelt usklikku hullumeelset, ja jutlustada paavsti ilmeksimatust, kuid viimaks hankisin endale Malá Stranas ühelt juukselõikajalt viieteist krooni eest maovähi.“

„Já znám jednoho kominíka v Břevnově,“ poznamenal jiný pacient, „ten vám za deset korun udělá takovou horečku, že vyskočíte z okna.“

„Ma tunnen ühte korstnspühkijat Břevnovist,“ segas vahele teine haige, „see teeb sulle kümne krooni eest sihukese palaviku, et kargad aknast välja.“

„To nic není,“ řekl druhý, „ve Vršovicích je jedna porodní bába, která vám za dvacet korun vymkne nohu tak pěkně, že jste mrzák nadosmrti.“

„See pole midagi,“ ütles kolmas, „Vršovices on keegi ämmaemand, kes väänab sul kahekümne krooni eest jala nii kenasti kõveraks, et jäädki eluks ajaks sandiks.“

„Já mám vymknutou nohu za pětku,“ ozvalo se z řady postelí u okna, „za pětku a tři piva.“

„Mul väänati jalg viie krooni eest välja,“ kõlas akna alt voodist, „viie krooni ja kolme õlle eest.“

„Mě ta moje nemoc stojí už přes dvě stovky,“ prohlásil jeho soused, vyschlá tyčka, „jmenujte mně jakýkoliv jed, kterého bych byl neužíval, nenajdete. Jsem živé skladiště jedů. Pil jsem sublimát, vdechoval rtuťové páry, chroupal arzén, kouřil opium, pil opiovou tinkturu, sypal si morfium na chleba, polykal strychnin, pil roztok fosforu v sirouhlíku i kyselinu pikrovou. Zničil jsem si játra, plíce, ledviny, žluč, mozek, srdce, střeva. Nikdo neví, co mám za nemoc.“

„Mul on minu haigus juba rohkem kui kakssada krooni maksma läinud,“ teatas tema naaber, kes oli kokku kuivanud nagu peerg. „Nimetage mulle mõnda mürki, mida ma poleks proovinud, — te ei leia. Ma olen elus mürgiladu. Ma olen joonud sublimaati, hinganud sisse elavhõbedaauru, võtnud arseenikut, suitsetanud oopiumi, pruukinud oopiumitinktuuri, raputanud leiva peale morfiumi, neelanud strihniini, rüübanud väävelsüsinikus ja pikriinhappes lahustatud fosforit. Ma olen rikkunud endal maksa, kopsud, neerud, sapi, aju, südame ja soolikad. Keegi ei oska öelda, mis haigust ma põen.“

„Nejlepší je,“ vysvětloval někdo ode dveří, „vstříknout si petrolej pod kůži na ruce. Můj bratranec byl tak šťastný, že mu uřízli ruku pod loket, a dnes má s celou vojnou pokoj.“

„Kõige parem on endal käsivarde naha alla petrooleumi pritsida,“ kinnitas keegi ukse juurest. „Minu onupojal vedas nii hästi, et tal lõigati käsi küünarnukist saadik maha, ja nüüd ei tülita teda enam keegi kogu sõja aeg.“

„Tak vidíte,“ řekl Švejk, „to všechno každej musí zkusit pro císaře pána. I to pumpování žaludku, i ten klystýr. Když jsem sloužil před léty u mýho regimentu, bejvalo to ještě horší. To takovýho maroda svázali do kozelce a hodili do díry, aby se vykurýroval. To nebyly žádný postele s kavalci jako zde nebo plivátka. Holá pryčna a na tej leželi marodi. Jednou měl jeden vopravdovskej tyfus a druhej vedle něho černý neštovice. Voba byli svázaní do kozelce a regimentsarct je kopal do břicha, že jsou prej simulanti. Pak když ty voba vojáci umřeli, přišlo to do parlamentu a bylo to v novinách. Ty noviny hned nám zakázali číst a dělali prohlídku v kufříkách, kdo má ty noviny. A jak už mám vždycky to neštěstí, u celýho regimentu je u nikoho nenašli než u mě. Tak mne vedli k regimentsraportu a náš obrst, takovej vůl, dej mu pánbůh nebe, začal na mne řvát, abych stál rovně a řek, kdo to do těch novin napsal, nebo že mně roztrhne hubu od ucha k uchu a dá mě zavřít, až budu černej. Potom přišel regimentsarct, šermoval mně pěstí pod nosem a křičel: ‚Sie verfluchter Hund, Sie schäbiges Wesen, Sie unglückliches Mistvieh, ty kluku socialistická!‘ Dívám se všem upřímně do očí, ani nemrknu a mlčím, ruku na čepici a levou na faldě kalhot. Běhali kolem mne jako psi, štěkali na mne, a já pořád nic. Mlčím, vzdávám čest a levá ruka na faldě kalhot. Když tak řádili asi půl hodiny, rozběhl se obršt ke mně a zařval: ‚Jsi blbec, nebo nejsi blbec?‘ — ‚Poslušně hlásím, pane obrst, že jsem blbec.‘ — ‚Jednadvacet dní tuhého vězení pro blbost, dva půsty týdně, měsíc kasárníka, osumačtyřicet hodin špangle, hned zavřít, nedat mu žrát, svázat ho, ukázat mu, že erár blbce nepotřebuje. My už ti, holomku, noviny vytlučem z hlavy,‘ rozhodl se po dlouhým lítání pan obršt. — Zatímco jsem seděl, děly se v kasárnách divy. Náš obršt zakázal vůbec vojákům číst, třebas by to byly i Pražské úřední noviny, v kantýně nesměli balit do novin ani párky, ani syrečky. Vod tý doby vojáci začti číst a náš regiment byl nejvzdělanější. Četli jsme všechny noviny a u každý kumpačky skládali veršíčky, písničky proti panu obrštovi. A když se něco u regimentu stalo, tak se vždycky našel mezi manšaftem nějakej dobrodinec, kerej to dal do novin pod názvem ‚Tejrání vojáků‘. A na tom neměli dost. Psali poslancům do Vídně, aby se jich ujmuli, a ti začali dávat interpelaci jednu za druhou, že je náš pan obršt zvíře a podobně. Nějakej ministr poslal k nám komisi, aby to vyšetřila, a nějakej Franta Henčlů z Hluboký dostal potom dva roky, poněvadž to byl ten, co se vobrátil do Vídně k poslancům kvůli tý facce, kerou dostal na cvičišti od pana obršta. Potom, když komise vodjela, dal si nás pan obršt všechny seřadit, celej regiment, a povídá, že voják je voják, že musí držet hubu a sloužit, jestli se mu něco nelíbí, tak že je to porušení subordinace. ‚Tak jste si, lumpové, mysleli, že vám ta komise pomůže,‘ povídá pan obršt, ‚drek vám pomohla. A teď bude každá kumpačka kolem mne defilírovat a opakovat hlasitě, co jsem řekl.‘ — Tak jsme šli jedna kumpačka za druhou, rechtsšaut, kde stál pan obršt, ruku na řemeni flinty, a řvali jsme na něho: ‚Tak jsme si, lumpové, mysleli, že nám ta komise pomůže, drek nám pomohla.‘ — Pan obršt se smál, až se za břicho popadal, až defilírovala jedenáctá kumpačka. Jde, dupe, a když přijde k panu obrštovi, nic, ticho, ani hlásku. Pan obršt se začervenal jako kohout a vrátil jedenáctou kumpačku, aby to ještě jednou opakovala. Defilíruje a mlčí, jen řada za řadou se drze dívá panu obrštovi do očí. — ‚Ruht!‘ povídá pan obršt a chodí po dvoře, seká si bičíkem přes holinky, plivá, pak najednou se zastaví a zařve ‚Abtreten!‘, sedne si na svou herku a už je z brány venku. hekali jsme, co se stane s jedenáctou kumpačkou, a ono nic. hekáme jeden den, druhý den, celý týden, a ono pořád nic. Pan obršt se v kasárnách vůbec neobjevil, z čehož mělo mužstvo, šarže i důstojníci velkou radost. Potom jsme dostali nového obršta a o tom starém se povídalo, že je v nějakém sanatoriu, poněvadž napsal vlastnoruční dopis k císaři pánovi, že se jedenáctá kumpačka. vzbouřila.“

„Näete nüüd,“ ütles Švejk, „mida kõike me peame kannatama oma keisrihärra eest, nii mao tühjakspumpamist kui ka klistiiri. Aastaid tagasi, kui ma oma rügemendis kroonut teenisin, oli asi palju hullem. Sihuke haige seoti ‚kitseks‘ kinni ja visati kongi, et ta paraneks. Seal ei olnud sääraseid madratsiga voodeid ega süljekausse nagu siin. Paljas nari, ja haiged olid selle peal siruli. Ükskord oli seal ühel mehel päris ehtne tüüfus ja teisel tema kõrval mustad rõuged. Mõlemad olid ‚kitseks‘ kinni seotud ja polgu arst peksis neid jalaga kõhtu, sest ta pidas mõlemaid simulantideks. Kui sõdurid surid, läks asi parlamenti ja ajalehtedesse kah. Meil keelati kohe ajalehtede lugemine ära ja meie kastid otsiti läbi, kas kellelgi on ajalehti. Ja mul ei vea ka iialgi: terves rügemendis ei leitud kellegi kastist ajalehti, ainult minul leiti. Mind saadeti rügemendi raportile ja meie oberst, üks igavene härg — olgu issand talle armuline —, pistis mu peale röökima, et ma seisaksin valvel ja ütleksin ära, kes kirjutas ajalehtedele, või ta käristab mu lõusta kõrvuni lõhki ja pistab mu niikauaks trellide taha, kuni ma mustaks lähen. Siis tuli rügemendi arst, pistis mulle rusika nina alla ja käratas: ‚Sie verfluchter Hund, Sie schäbiges Wesen, Sie unglückliches Mistvieh, sina sotsialisti-könn!‘ Mina ei pilgutanud silmagi, vaatasin kõigile otse näkku ja vaikisin, parem käsi mütsi ääres, vasak püksiõmblusel. Jooksid mu ümber nagu koerad, haukusid mu peale, aga mina ei teinud väljagi. Pidasin suu, andsin au ja vasak käsi oli püksiõmblusel. Kui nad niiviisi olid pool tundi märatsenud, kargas oberst mu juurede ja möirgas: ‚Oled sa loll või ei ole sa loll?‘ — ‚Teatan alandlikult, härra oberst, olen loll.‘ — ‚Kakskümmend üks päeva valju aresti lolluse eest, kaks paastupäeva nädalas, kuu aega kasarmuaresti, neljakümne kaheksaks tunniks ‚spanglid‘, otsemaid puuri pista, süüa mitte anda, kinni siduda, näidata talle, et riigil pole lolle vaja! Me sul, närakal, need ajalehed peast peksame,‘ tegi härra oberst pärast pikka ringijooksmist otsuse. Seni kui ma kinni istusin, sündisid kasarmus imelood. Meie oberst keelas sõduritel lugemise üldse ära, olgu või ‚Pražské úřední noviny‘, kantiinis ei tohtinud isegi viinereid ega juustu ajalehe sisse pakkida. Sellest ajast peale hakkasid sõdurid lugema ja meie rügement sai kõige haritumaks rügemendiks. Me lugesime kõiki lehti ja igas kompaniis tehti obersti pihta laule. Ja kui rügemendis midagi juhtus, leidus alati mõni hea mees, kes pistis ajalehte sõnumi pealkirjaga ‚Sõdurite piinamine‘. See polnud veel kõik. Nad kirjutasid parlamendisaadikutele Viini, et nad sõdurite kaitseks välja astuksid, ja saadikud hakkasidki parlamendis üksteise järel arupärimisi esitama, et meie oberst on elajas ja muud sellesarnast. Keegi minister saatis meie juurde komisjoni, et asja uurida, ja keegi Frant Henčl Hlubokást sai hiljem kaks aastat, sest tema see oligi, kes kõrvakiilu pärast, mille ta õppustel obersti käest sai, Viini parlamendisaadikute poole pöördus. Kui komisjon ära sõitis, laskis härra oberst meid üles rivistada, terve rügemendi, ja ütles, et sõdur on sõdur, et sõdur pasb lõuad pidama ja teenima, ja kui talle midagi ei meeldi, siis on see ülematele vastuhakkamine. ‚Ah teie, närakad, arvasite, et see komisjon teid aitab?‘ ütles härra oberst. ‚Mitte sittagi ta ei aidanud! Ja nüüd marssigu iga kompanii minu eest läbi ja korraku kõva häälega, mis ma ütlesin.‘ Nii me siis marssisime, üks kompanii teise järel, pead paremale, kus seisis härra oberst, käed püksirihmal, ja karjusime talle: ‚Ah meie, närakad, arvasime, et see komisjon meid aitab. Mitte sittagi ei aidanud!‘ Härra oberst hirnus nii naerda, et kõht vabises. Siis tuli marsile üheteistkõmnes kompanii. Tuleb, lööb sammu, aga kui härra obersti kohale jõuab, siis mitte tuhkagi, vaikus, mitte piuksugi. Obersti hari läks punaseks nagu kukel, ta saatis üheteistkümnenda kompanii tagasi, et see uuesti marsiks. See marssiski uuesti ja vaikis jälle, üks rida teise järel vaatab ainult jultunult härra oberstile näkku. ‚Ruht!‘ käsutab oberst ja käib õues ringi, peksab piitsaga vastu saapasäärt, sülitab, jääb siis korraga seisma ja käratab: ‚Abtreten!‘, istub oma kronu selga, ja ongi väravast väljas. Meie ootasime, mis üheteistkümnendast kompaniist saab, aga ei mõhkugi. Ootasime päeva, teise, terve nädala — ikka mitte mõhkugi. Härra oberst ei näidanud oma nägugi kasarmusse, mille üle sõdurid, untrid ja isegi ohvitserid suurt rõõmu tundsid. Siis saime uue obersti, vanast aga räägiti, et see olla kuskil sanatooriumis, sest ta olevat keisrihärrale oma käega kirjutanud, et üheteistkümnes kompanii hakanud mässama.“

Přiblížila se doba odpolední vizity. Vojenský lékař Grünstein chodil od postele k posteli a za ním sanitní poddůstojník se zápisní knihou.

Lähenes pärastlõunase visiidi aeg. Kroonuarst Grünstein astus ühe voodi juurest teise juurde, tema järel velsker kaustikuga.

„Macuna?!“

„Macuna?!“

„Zde!“

„Siin!“

„Klystýr a aspirin! — Pokorný?!“

„Klistiir ja aspiriin! — Pokorný?!“

„Zde!“

„Siin!“

„Vypláchnout žaludek a chinin! — Kovařík?!“

„Magu tühjaks ja hiniin! — Kovařík?!“

„Zde!“

„Siin!“

„Klystýr a aspirin! — Koťátko?!“

„Klistiir ja aspiriin! — Koťátko?!“

„Zde!“

„Siin!“

„Vypláchnout žaludek a chinin!“

„Magu tühjaks ja hiniin!“

A tak to šlo, jeden za druhým, bez milosti, mechanicky, řízně.

Ja nii võeti kõik läbi, üks teise järel, halastamatult, masinlikult, kindlalt.

„Švejk?!“

„Švejk?!“

„Zde!“

„Siin!“

Dr. Grünstein podíval se na nový přírůstek.

Doktor Grünstein silmitses uustulnukat.

„Co vám schází'?“

„Mis teil viga on?“

„Poslušně hlásím, že mám revma!“

„Teatan alandlikult, mul on reuma!“

Dr. Grünstein po dobu své praxe přivykl být jemně ironickým, kterýž způsob působil mnohem vydatněji nežli křik.

Doktor Grünstein oli oma praktika kestel omandanud harjumuse olla peenelt irooniline, milline kõnelemisviis mõjus märksa rohkem kui karjumine.

„Aha, revma,“ řekl k Švejkovi, „to máte náramně těžkou nemoc. Je to opravdu náhoda, dostat revma v době, kdy je světová válka a člověk má jít na vojnu. Já myslím, že vás to musí strašně mrzet.“

„Ah nii, või reuma,“ ütles ta Švejgile. „Siis on teil väga raske haigus. Ja tuli see reuma teile kallale just sel ajal, kui on käimas maailmasõda ja inimene peab sõtta minema. Ma arvan, et see teeb teile koledat meelehärmi.“

„Poslušně hlásím, pane obrarct, že mě to strašně mrzí.“

„Teatan alandlikult, härra ülemarst, see teeb mulle koledat meelehärmi.“

„Tak vida, ono ho to mrzí. To je od vás náramně hezké, že jste si s tím revmatismem právě teď na nás vzpomněl. V době míru běhá takový chudák jako kůzlátko, ale jak vypukne vojna, hned má revma a hned mu kolena neslouží. Nebolí vás kolena?“

„Vaata-vaata, või teeb talle meelehärmi. Väga meeldiv teist, et te meid just nüüd selle reumaga meelde tuletasite. Rahu ajal kepsleb see vaene mees nagu talleke ringi, aga kui sõda lahti läheb, on tal jalamaid reuma ja põlved hakkavad tõrkuma. Te põlvad valutavad ju?“

„Poslušně hlásím, že bolí.“

„Teatan alandlikult, valutavad jah!“

„A celé noci nemůžete spát, není-li pravda? Revma je velice nebezpečná, bolestná a těžká nemoc. My už tady máme s revmatiky dobré zkušenosti. Naprostá dieta a jiný náš způsob léčení se velice dobře osvědčil. Budete zde dřív zdravější než v Píšťanech a mašírovat budete na pozice, jen se za vámi zapráší.“

„Ja te ei saa terve öö läbi magada, eks ole? Reuma on väga kardetav, valurikas ja raske haigus. Meil on siin suured kogemused reuma ravimises. Range dieet ja muud meie arstimisviisid on andnud väga häid tulemusi. Te saate siin kiiremini terveks kui Piešťany kuurordis ja marsite sõjaväljale, nii et tolm taga.“

Obraceje se k sanitnímu poddůstojníkovi řekl: „Pište: Švejk, úplná dieta, dvakrát denně vypláchnout žaludek, jednou za den klystýr, a jak bude dál, uvidíme. Prozatím ho odveďte do ordinačního pokoje, vypláchněte mu žaludek a dejte mu, až se vzpamatuje, klystýr, ale pořádný, až bude volat všechny svaté, aby se to jeho revma leklo a vyběhlo.“

Velskri poole pöördudes ütles ta:

„Pange kirja: Švejk, täielik dieet, magu kaks korda päevas tühjaks pumbata, kord päevas klistiir, ja siis vaatame, mis edasi. Esialgu viige ta aga ambulantsituppa, pumbake tal magu tühjaks ja tehke talle, kui ta toibub, klistiir, aga üks mehine klistiir, et ta kõiki pühakuid appi hüüaks ja et see reuma tal ära ehmataks ning jalga laseks.“

Obraceje se pak ku všem postelím, pronesl řeč plnou pěkných a rozumných sentencí:

Siis pöördus ta kõigi haigete poole ja pidas kõne, mis kubises toredatest ja tarkadest mõtteteradest:

„Nemyslete si, že máte před sebou nějakého vola, který si dá všechno nabulíkovat na nos. Mě vaše chování nijak nepřivede z rovnováhy. Já vím, že jste všichni simulanti, že chcete dezentýrovat z vojny. A podle toho s vámi jednám. Přežil jsem sta a sta takových vojáků, jako jste vy. Na těchto postelích ležely celé spousty lidí, kterým nic jiného nescházelo než vojenský duch. Zatímco jich kamarádi bojovali v poli, oni si myslili, že se budou válet na posteli, dostávat nemocniční stravu a čekat, až se válka přežene. To se ale zmýlili setsakramentsky, a i vy všichni se také setsakramentsky zmýlíte. Ještě za dvacet let budete křičet ze spaní, když se vám bude zdát, jak jste u mne simulovali.“

„Ärge arvake, et teie ees on mõni eesel, kes laseb ennast ninapidi vedada. Mind teie tembud tasakaalust välja ei vii. Ma tean, et te kõik olete simulandid ja tahate sõjast kõrvale hoida. Ja sellepärast ma toimingi teiega nagu tarvis. Ma olen sääraseid sõdureid nagu teie oma elus sadade kaupa näinud. Nendes voodites on lamanud musttuhat meest, kellel pole puudunud midagi muud kui võitlusvaim. Sel ajal kui nende kamraadid võitlesid sõjaväljal, mõtlesid nemad, et vedelevad voodis, õgivad haigemaja roogasid ja ootavad ära, millal sõda lõpep. Kuid nad eksisid kuradi rängalt. Te röögite veel kahekümne aasta pärast, kui näete magades und, kuidas te minu juures simulanti mängisite.“

„Poslušně hlásím, pane obrarct,“ ozvalo se tiše od postele u okna, „já už jsem zdravej, já už v noci pozoroval, že mne záducha přešla.“

„Teatan alandlikult, härra ülemarst,“ kostis tasane hääl akna all seisvast voodist, „ma olengi juba terve, juba öösel märkasin, et mu astma on üle läinud.“

„Jmenujete se?“

„Mis te nimi on?“

„Kovařík, poslušně hlásím, mám dostat klystýr.“

„Kovařík, teatan alandlikult, pean klistiiri saama.“

„Dobře, klystýr dostanete ještě na cestu,“ rozhodl dr. Grünstein, „abyste si nestěžoval, že jsme vás tady neléčili. Tak, a teď všichni marodi, které jsem četl, za poddůstojníkem, aby každý dostal, co mu patří.“

„Hüva, klistiiri saate veel teele kaasa,“ ütles doktor Grünstein, „et teil poleks põhjust kurta, nagu ei oleks me teid siin arstinud. Nüüd aga kõik haiged, keda ma nimetasin, velskri järel — marss, et igaüks saaks, mis talle määratud!“

A každý také dostal poctivou porci, jakou měl předepsáno. A jestli někteří snažili se na vykonavatele lékařského rozkazu působit prosbami nebo vyhrožováním, že se dají také k sanitě a může být, že jim oni také padnou jednou do rukou, Švejk se držel statečně.

Ja igaüks sai aukartustäratava portsioni seda,mis talle oli ette kirjutatud. Kui mõned proovisidki mõjutada arsti käsu täitjaid palvete või ähvardustega, et nemad võivad sanitarideks saada ja võib juhtuda, et praegused sanitarid satuvad kunagi nende kätte, siis Švejk pidas end mehiselt ülal.

„Nešetři mne,“ vybízel tuho pochopa, který mu dával klystýr, „pamatuj na svou přísahu. I kdyby zde ležel tvůj otec nebo vlastní bratr, dej jim klystýr, aniž bys mrkl okem. Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství je naše.“

„Ära halasta mu peale,“ palus ta seda timukaabilist, kes talle klistiiri tegi. „Mõtle oma vandetõotusele. Ja kui siin lamaks sinu isa või lihane vend, tee talle klistiiri ja ära pilguta silmagi. Pea meeles, et terve Austria seisab sihukeste klistiiride najal ja me võidame.“

Druhého dne při vizitě otázal se dr. Grünstein Švejka, jak se mu líbí ve vojenské nemocnici.

Järgmisel päeval küsis doktor Grünstein ringkäigu ajal Švejgilt, kuidas talle sõjaväehaigla meeldib.

Švejk odpověděl, že jest to podnik správný a vznešený. Za odměnu dostal totéž co včera, kromě aspirinu a tří prášků chininu, které mu nasypali do vody, aby je ihned vypil.

Švejk vastas, et see on korralik ja suurepärane asutus. Vastutasuks sai ta sedasama mis eilegi, peale selle veel ühe aspiriini ja kolm pulbrit hiniini, mis talle vee sisse puistati ja sunniti kohe ära jooma.

Ani Sokrates nepil svou číši bolehlavu s takovým klidem jako chinin Švejk, na kterém vyzkoušel dr. Grünstein všechny stupně trápení.

Isegi Sokrates ei tühjendanud oma mürgikarikat sellise rahuga, nagu jõi hiniini Švejk, kelle kallal doktor Grünstein katsetas kõiki piinamisastmeid.

Když balili Švejka do mokrého prostěradla u přítomnosti lékaře, odpověděl Švejk na jeho otázku, jak se mu to teď líbí:

Kui Švejk arsti juuresolekul märja lina sisse mähiti, vastas ta arsti küsimusele, kuidas see talle meeldib:

„Poslušně hlásím, pane obrarct, že je to jako na plovárně nebo v mořských lázních.“

„Teatan alandlikult, härra ülemarst, tunnen ennast nagu basseinis või mererannal.“

„Máte ještě revma?“

„Kas reuma pole ära kadunud?“

„Poslušně hlásím, pane obrarct, že se to nechce nijak lepšit.“

„Teatan alandlikult, härra ülemarst, et ei taha kuidagi kaduda.“

Švejk byl podroben novému trápení.

Švejgi kallal prooviti uusi piinamisviise.

V té době měla vdova po generálovi pěchoty baronka von Botzenheim velice mnoho starostí, aby vypátrala toho vojáka, o kterém uveřejnila nedávno Bohemie zprávu, jak dal se vozit, on, mrzák, na vozíku pro nemocné a křičel „Na Bělehrad!“, kterýž vlastenecký projev dal původ redakci Bohemie k vyzvání čtenářů, aby konali sbírky ve prospěch loajálního hrdiny mrzáka.

Samal ajal nägi jalaväekindralilesk, paruniproua von Botzenheim koletut vaeva, et üles leida sõdurit, kellest „Bohemie“ oli hiljuti kirjutanud, kuidas see vigane laskis end haigekärus sõidutada ja hüüdis: „Edasi Belgradi peale!“, milline isamaalikkuse avaldus andis „Bohemie“ toimetusele tõuke oma lugejaid kutsuda, et need paneksid truualamliku vigase kangelase heaks toime korjanduse.

Konečně poptávkou na policejním ředitelství zjištěno bylo, že to byl Švejk, a dále bylo už lehké pátrat. Baronka von Botzenheim vzala s sebou svou společnici a komorníka s košem a jeli na Hradčany.

Lõpuks aitas politseivalitsusest järelepärimine selgusele jõuda, et otsitav oli Švejk, ja edasine otsimine oli juba päris kerge. Paruniproua von Botzenheim võttis oma seltsidaami ja kammerteenri ning sõitis Hradčanysse.

Chuděrka paní baronka ani nevěděla, co to znamená, když někdo leží ve vojenské nemocnici posádkové věznice. Její navštívenka otevřela jí dveře věznice a v kanceláři se k ní chovali náramně vlídně, a za pět minut už věděla, že „der brave Soldat Švejk“, po kterém se ptala, leží ve třetím baráku, postel číslo 17. Šel s ní sám dr. Grünstein, který byl z toho janek.

Vaene paruniproua ei võinud aimatagi, mis tähendab sõjaväe garnisoni arestimaja haiglas lamada. Tema visiitkaart avas talle vangimaja ukse, kantseleis tuldi talle ülimalt lahkelt vastu ja juba viie minuti pärast teadis ta, et „der brave Soldat Švejk“, keda ta küsis, lamab kolmandas barakis seitsmeteistkümnendas voodis. Paruniprouaga tuli kaasa doktor Grünstein ise, kes oli nagu puuga pähe löödud.

Švejk právě seděl na posteli po obvyklé denní kúře předepsané dr. Grünsteinem, obklopen skupinou vychrtlých a vyhladovělých simulantů, kteří se doposud nevzdali a houževnatě zápasili s dr. Grünsteinem na půdě úplné diety.

Švejk istus pärast doktor Grünsteini poolt ettekirjutatud igapäevast harilikku protseduuri parajasti voodis karja kõhnunud ja nälginud simulantide keskel, kes polnud veel siiamaani alla andnud ning jätkasid visa võitlust doktor Grünsteini täieliku dieediga.

Kdo by je byl poslouchal, měl by dojem, že se octl ve společnosti kulinárů, ve vyšší kuchařské škole nebo na labužnických kursech.

Kui keegi oleks neid pealt kuulanud, oleks ta mõelnud, et viibib kulinaaride seltskonnas, kõrgemas kokakoolis või gastronoomide kursusel.

„I ty sprosté lojové škvarky se dají jíst,“ vyprávěl právě jeden, který zde ležel se ‚zastaralým katarem žaludku‘, „jestli jsou teplé. Když se lůj škvaří, vymačkají se dosucha, posolí, opepří, a já vám říkám, že se husí škvarky jim nevyrovnají.“

„Ka lihtsaid pekikõrneid võib süüa, kui nad on palavad,“ arvas parajasti keegi, kes lamas seal „kroonilise maokatarriga“. „Kui pekk on pruun, pigista rasv välja, pane soola ja pipart peale, ja ma ütlen teile, et mingisugused hanekõrned ei saa selle vastu.“

„Nechte husí škvarky být,“ řekl muž se ‚žaludeční rakovinou‘, „nad husí škvarky není. Kam se proti nim hrabou z vepřového sádla. To se rozumí, že musí být dozlata vyškvařeny, jako to dělají židi. Vezmou tučnou husu a stáhnou sádlo s kůží a škvařejí to.“

„Jäta hanekõrned rahule,“ tähendas mees, kellel oli „maovähk“. „Üle hanekõrnete pole midagi. Mis sa topid oma seakamarat hane vastu. Teadagi, hanekõrned tuleb kuldpruuniks praadida, nagu teevad juudid. Võtavad rasvase hane, kisuvad rasva koos nahaga maha ja praevad kõrneteks.“

„Víte, že jste na omylu, pokud se týká vepřových škvarků?“ poznamenal Švejkův soused, „rozumí se samo sebou, že mluvím o škvarkách z domácího sádla, tak jak jim říkají domácí škvarky. Ne hnědé barvy a také ne žluté. Musí to být něco mezi těma dvěma odstíny. Takový škvarek nesmí být ani příliš měkký, ani příliš tvrdý. On nesmí chroupat, to je přepálen. Musí se rozplynout na jazyku a nesmíte mít přitom dojem, že vám teče sádlo po bradě.“

„Kuulge te eksite selles suhtes, mis pekikõrnetesse puutub,“ tähendas Švejki naaber. „Ma räägin muidugi koduselt valmistatud pekikõrnetest, nii neid nimetataksegi — kodused kõrned. Need ei tohi olla ei pruunid ega ka kollased. Need peavad olema midagi nende kahe tooni vahepealset. Niisugused kõrned ei tohi olla liiga pehmed ega ka liiga kõvad. Nad ei tohi raksuda, need on üle kõrbenud. Nad peavad suus sulama, kuid seejuures ei pea teil olema tunnet, et rasv lõuga mööda alla tilgub.“

„Kdo z vás jed škvarky z koňského sádla?“ ozval se čísi hlas, na který však nikdo nedal odpovědi, poněvadž sem vběhl sanitní poddůstojník: „Všichni do postele, jde sem nějaká arcikněžna, ať nikdo neukazuje špinavé nohy z deky!“

„Kes teist on söönud hobusekamara kõrneid?“ kostis kellegi hääl, millele aga keegi ei vastanud, sest velsker kargas sisse.

„Igaüks oma voodisse! Keegi ertshertsoginna on tulemas. Et ükski ei pistaks oma musti jalgu teki alt välja!“

Ani arcikněžna nemohla tak vážně vejít, jako to udělala baronka von Botzenheim. Za ní valil se celý průvod, ve kterém nescházel ani účetní šikovatel při nemocnici, který v tom všem viděl tajemnou ruku revize, která ho od tučného žlabu v týlu hodí napospas šrapnelům někam pod drátěné překážky pozic.

Isegi ertshertsoginna poleks osanud nii väärikalt sisse tulla, nagu tegi seda paruniproua von Botzenheim. Tema järel valgus sisse terve saatkond, kus ei puudunud ka haigla majandusveltveebel, kes nägi selles kõiges salajase revisjoni kätt, mis ähvardas teda tagala priske piruka juurest eesliini traattõkete ette šrapnellide söödaks paisata.

Byl bledý, ale ještě bledší byl dr. Grünstein. Jemu tancovala před očima malá vizitka staré baronky s titulem „vdova po generálu“ a všechno to, co mohlo být spojeno s tím titulem, jako konexe, protekce, stížnosti, přeložení na frontu a jiné hrozné věci.

Veltveebel oli näost valge, kuid veel valgem oli doktor Grünstein. Tema silmade ees tantsis vana paruniproua väike visiitkaart tiitliga „Kindrali lesk“ ja kõigega, mixs võis olla seotud selle tiitliga, nagu head tutvused, soosing, kaebused, rindele saatmine ja muud hirmsad asjad.

„Zde máme Švejka,“ řekl, zachovávaje umělý klid, veda baronku von Botzenheim ku Švejkově posteli; „chová se velice trpělivě.“

Baronka von Botzenheim posadila se na přistavenou židli k Švejkově posteli a řekla:

„Siin ongi Švejk,“ ütles arst tehtud rahuga, juhtides paruniproua von Botzenheimi Švejgi voodi kõrvale asetatud toolile ja ütles:

„Cešky fójak, toprá fójak, kriplfójak pýt tapferfójak, moc rát měl cešky Rakušan.“

„Tšehhi soldaat üks fahfa soldaat, figane soldaat olema tapfer soldaat, mina fäga armastama üks tšehhi austerlane.“

Přitom hladila Švejka po neholené tváři a pokračovala: „Já čist všekno f nófiny, já vám pšinest pápat, kousat, kuřit, cúcat, cešky fójak, toprá fójak. Johann, kommen Sie her!“

Seejuures silitas ta Švejgi habetunud põske ja jätkas:

„Ma kõiki tseitungist lugema, ma theile süüa tooma, paberossid tooma, kombud tooma. Tšehhi soldaat fahfa soldaat. Johhann, kommen Sie her!“

Komorník, připomínající svými ježatými licousy Babinského, přitáhl objemný koš k posteli, zatímco společnice staré baronky, vysoká dáma s uplakanou tváří, sedla si na Švejkovu postel a urovnávala mu slaměný polštář pod záda s fixní myšlenkou, že se to patří dělat nemocným hrdinům.

Kammerteener, kes oma kohevil põskhabemega Babinskýt meenutas, tiris suure korvi voodi juurde. Siis istus parunuproua seltsidaam, pikk äranutetud näoga naisterahvas, Švejgi voodi äärele ja kohendas õlgedega täidetud patja tema selja taga, olles ise kindlal arvamisel, et nii tuleb toimida haigete kangelastega.

Baronka zatím vytahovala dárky z koše. Tucet pečených kuřat, zabalených do růžového hedvábného papíru a ovázaných černožlutou hedvábnou stužkou, dvě láhve nějakého válečného likéru s etiketou „Gott strafe England!“ Na druhé straně byl na etiketě František Josef s Vilémem, jak se drží za ruce, jako by si chtěli hrát hru „Králíček v své jamce seděl sám, ubožátko, co je ti, že nemůžeš skákati“.

Seejärel hakkas paruniproua korvist kingitusi välja võtma: tosin praetud kana, küik kenasti roosa siidpaberi sees ja must-kollase siidlindiga kinni seotud, kaks pudelit mingisugust sõjameeste likööri, millel oli silt kirjaga: „Gott strafe England!“ Teisel küljel oli sildi peal Franz Joseph koos Wilhelmiga, kes hoidsid teineteisel kätest kinni, nagu tahaksivad alustada laste mängu: „Jänes koopa sees istus ja värises, mis on lahti sinuga, et ei saa sa hüpata.“

Potom vytáhla z koše tři láhve vína pro rekonvalescenty a dvě krabice cigaret. Vše elegantně rozložila na prázdnou postel vedle Švejka, kam přibyla ještě pěkně vázaná kniha Příběhy ze života našeho mocnáře, kterou napsal nynější zasloužilý šéfredaktor naší úřední Československé republiky, který se ve starém Frantíkovi viděl. Potom se octly na posteli balíčky čokolády s tímž nápisem „Gott strafe England!“ a opět s podobiznami rakouského i německého císaře. Na čokoládě už si nedrželi ruce a každý se udělal pro sebe a ukazovali na sebe záda. Pěkný byl dvouřadový kartáček na zuby s nápisem „Viribus unitis“, aby každý, kdo si čistí zuby, vzpomínal na Rakousko. Elegantním a velice vhodným dárečkem do fronty a do zákopů byla souprava na čištění nehtů. Na krabici byl obrázek, jak praská šrapnel a nějaký člověk v šišáku se žene s bodákem kupředu. Pod tím: „Für Gott, Kaiser und Vaterland!“ Bez obrázku byl balík sušenek, zato byl tam verš:

Siis võttis paruniproua korvist kolm pudelit tervenejate veini ja kaks karpi sigarette. Kõik selle asetas ta elegantselt Švejki kõrval olevale tühjale voodile, kuhu ilmus veel luksuslikus köites raamat „Pildikesi meie keisri elust“, mille oli kirjutanud meie ametliku ajalehe „Československá republika“ praegune teenekas peatoimetaja, kes oli Franz Josephit lihtsalt meeletult jumaldanud. Siis tekkisid voodile šokolaaditahvlid sama kirjaga „Gott strafe England!“ ja jällegi Austria ning Saksa keisri piltidega. Šokolaadil ei hoidnud nad enam teineteise käest kinni, vaid seised omaette, seljad vastamisi. Väga ilus oli kaherealine hambahari pealkirjaga „Viribus unitis“, et igaüks, kes sellega hambaid puhastab, mõtleks Austriale. Elegantne ja väga sobiv kingitus väeliini ja kaitsekraavide jaoks oli maniküüritarvete karp. Karbikaanel oli pilt, kuidas šrapnell lõhkeb ja keegi kiivris mees tormab täägirünnakule. Selle all oli kiri: „Für Gott, Kaiser und Vaterland!“ Pakk kuivikuid oli ilma pildita, kuid see eest oli sea

Österreich, du edles Haus,

steck deine Fahne aus,

laß sie im Winde wehen,

Österreich muß ewig stehen!

Österreich, du edles Haus,

steck deine Fahne aus,

laß sie im Winde wehen,

Österreich muß ewig stehen!

s českým překladem umístěným na druhé straně:

Teisele küljele oli paigutatud tšehhikeelne tõlge:

Rakousko, vznešený dům,

vystrč prápor svůj,

nech ho ve větrech vlát,

Rakousko věčně musí stát!

Rakousko, vznešený dům,

vystrč prápor svůj,

nech ho ve větrech vlát,

Rakousko věčně musí stát!

Posledním dárkem byl bílý hyacint v kořenáči.

Viimaseks kingituseks oli valge hüatsint poti sees.

Když to všechno leželo vybaleno na posteli, baronka von Botzenheim nemohla se pohnutím udržet slz. Několika vyhladovělým simulantům tekly sliny z úst. Společnice barončina podpírala sedícího Švejka a také slzela. Bylo ticho jako v kostele, které přerušil náhle Švejk, sepjav ruce:

Kui see kõik väljalaotult voodi peal lamas, ei suutnud paruniproua von Botzenheim heldimuspisaraid tagasi hoida. Mitmel nälginud simulandil jooksis suust sülge. Paruniproua seltsidaam toetas istuvat Švejki ja nõristas samuti pisaraid. Valitses vaikus nagu kirikus, mille katkestas järsku Švejk, pannes käed risti:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé… pardon, milostpaní, tak to není, já jsem chtěl říct: Pane Bože, otče nebeský, požehnej nám těchto darů, které z Tvé štědrostí požívati budeme. Amen!“

„Meie isa, kes sa oled taevas, pühitsetud saagu sinu nimi, tulgu meile sinu riik… vabandust, armuline proua, mitte nii. Ma tahtsin ütelda: Issand jumal, taevane isa, õnnista neid andeid, mida saame maitsta sinu helduse tõttu. Aamen!“

Po těchto slovech vzal z postele kuře a pustil se do něho, sledován vyděšeným zrakem dr. Grünsteina.

Nende sõnade järel võttis ta voodilt kana ja lõi hambad sisse. Doktor Grünstein jälgis teda kohkunud pilguga.

„Ach, jak mu chutná, vojáčkovi,“ s nadšením šeptala dr. Grünsteinovi stará baronka, „on je jistě už zdravý a může jít do pole. Jsem opravdu velice ráda, jak mu to přišlo vhod.“

„Ah, küll maitsema sellele poisile!“ sosistas vana paruniproua vaimustatult arstile. „Ta on juba terfe ja föib minema fäeliinile. Ma olema töesti fäga röemus, et sellest temale kasu olema.“

Potom chodila od postele k posteli a rozdávala cigarety a čokoládové pralinky a vrátila se ze své obchůzky opět k Švejkovi, pohladila mu vlasy se slovy „Behüt euch Gott“ a vyšla s celým průvodem ze dveří.

Siis käis ta voodi juurest teise juurde ja jagas lamajatele sigarette ning šokolaadikompvekke, tuli jälle tagasi Švejki ette, silitas ta pead ja ütles: „Behüt euch Gott!“ ning läks koos kogu oma saatjaskonnaga uksest välja.

Nežli se dr. Grünstein vrátil zezdola, kam šel doprovodit baronku, Švejk rozdal kuřata, která byla zhlcena pacienty s takovou rychlostí, že místo kuřat našel dr. Grünstein jen hromadu kostí, ohlodaných tak čistě, jako by byla kuřata padla zaživa do hnízda supů a na jejich ohlodané kosti pražilo několik měsíců slunce.

Enne kui doktor Grünstein alt tagasi jõudis, kuhu ta läks paruniprouat saatma, oli Švejk kanad välja jaganud. Haiged neelasid kanad nii kiiresti alla, et doktor Grünstein leidis kanade asemel vaid hunniku nii puhtaks näritud konte, otsekui oleksid kanad elusalt kullipessa kukkunud ja nende paljad kondid mitu päeva päikese käes pleekinud.

Zmizel i válečný likér, i tři láhve vína. Ztratily se v žaludcích pacientů i balíčky čokolády, i balík sušenek. Někdo dokonce vypil i lahvičku politury na nehty, nalézající se v soupravě, a nakousl pastu na zuby, přiloženou ke kartáčku.

Läinud oli ka sõjameeste liköör ja kolm pudelit veini. Haigete kõhtu oli kadunud ka šokolaaditahvlid ja pakk kuivikuid. Keegi oli koguni joonud ära pudelitäie küünelakki, mis leiti maniküürikarbist, ja pannud nahka hambaharja juurde kuuluva hambapasta.

Když se dr. Grünstein vrátil, postavil se opět do bojovné pózy a měl dlouhou řeč. Kámen mu spadl ze srdce, že již návštěva odešla. Hromada ohlodaných kostí utvrdila ho v myšlence, že jsou všichni nenapravitelní.

Kui doktor Grünstein tagasi tuli, võttis ta jälle sõjaka poosi ja pidas pika kõne. Külalised olid läinud ja raske kivi langes ta südamelt. Paljaksnäritud kontide hunnik aga kinnitas tema arvamist, et kõik kes siin lamavad, on parandamatud simulandid.

„Vojáci,“ spustil, „jestli byste měli trochu rozumu, tak byste nechali to všechno ležet a řekli byste si, že jestli to sežerem, že nám pan obrarct nebude věřit, že jsme těžcí marodi. Vy jste tím sami dali sobě svědectví, že si nevážíte mé dobroty. Pumpuji vám žaludek, dávám vám klystýry, snažím se udržet vás při úplné dietě, a vy si mně přecpete žaludek. Chcete dostat žaludeční katar? To se mýlíte, dříve nežli se váš žaludek pokusí to strávit, vyčistím vám ho tak důkladně, že budete na to vzpomínat do nejdelší smrti a ještě svým dětem vypravovat, jak jste jednou sežrali kuřata a napráskali se různé jiné dobroty, ale jak to u vás nevydrželo ani čtvrt hodiny v žaludku, poněvadž vám vypumpovali ještě zatepla žaludek. A tak jeden po druhém za mnou, abyste nezapomněli, že nejsem žádný vůl jako vy, ale přece jen o trochu chytřejší než vy všichni dohromady. Kromě toho vám oznamuji, že zítra sem na vás pošlu komisi, poněvadž se už válíte tady moc dlouho a nic z vás nikomu neschází, když si umíte za těch pár minut zasvinit žaludek tak pěkně, jak jste to právě nyní dokázali. Tak pochodem póchod!“

„Sõdurid,“ alustas ta, „kui teil oleks arunatukestki peas, siis oleksite kõik selle puutumata jätnud ja öelnud: ‚Kui me selle ära sööme, siis ei usu härra ülemarst enam, et oleme raskesti haiged.‘ Nüüd aga näitasite ise, et te ei austa minu headust. Ma pumpan teie kõigi maod tühjaks, teen teile klistiiri, püüan pidada teid täielikul dieedil, aga teie õgite ennast täis. Kas tahate kõhukatarri saada? Eksite! Enne kui teie kõhud jõuavad selle kõik ära seedida, teeme nad teil nii põhjalikult puhtaks, et mäletate surmatunnini ja räägite oma lastele, kuidas te ükskord kanu sõite ja muid häid asju õgisite ja kuida see veerandit tundigi teie kõhus ei püsinud, sest teie maod pumbati jalamaid jälle tühjaks. Ja nüüd kõik minu järel, et te ei unustaks, et ma pole mitte säärane eesel nagu teie, vaid natuke targem kui kõik te kokku. Peale selle teatan ma teile, et saadan teile homme komisjoni kaela, sest te vedelete siin juba ülearu kaua ja ühelgi teist pole midagi viga, kui te võite viie minutiga oma kõhud nii suurepäraselt täis parkida, nagu te sellega äsja hakkama saite. Ja nüüd — käies marss!“

Když došla řada na Švejka, podíval se dr. Grünstein na něho a jakási reminiscence na dnešní záhadnou návštěvu přinutila ho, že se otázal: „Vy znáte paní baronku?“

Kui järjekord jõudis Švejgi kätte, vaatas doktor Grünstein talle otsa ja tänase salapärase külaskäigu meenutamine sundis arsti küsima: „Kas te tunnete paruniprouat?“

„Je to moje nevlastní matka,“ odpověděl klidně Švejk, „v outlém věku mne pohodila a teď mne zas našla…“

„Ta on minu võõrasema,“ vastas Švejk rahulikult. „Kaotas mu noorest peast ära ja leidis nüüd jälle üles…“

A dr. Grünstein řekl stručně: „Potom dejte Švejkovi ještě klystýr.“

Doktor Grünstein aga ütles lühidalt: „Tehke Švejgile veel üks klistiir.“

Večer na kavalcích bylo smutno. Před několika hodinami měli všichni v žaludcích různé dobré a chutné věci, a nyní tam mají slabý čaj a skývu chleba. Číslo 21 se ozvalo od okna: „Věříte, kamarádi, že raději mám smažené kuře než pečené?“

Õhtu barakis oli kurb. Mõne tunni eest oli igaühel kõht igasugusest heast ja paremast täis, nüüd aga loksusid seal vaid lahja tee ja kild leiba.

Number 21 ütles akna juurest: „Uskuge või ei, mehed, aga praetud kana meeldib mulle rohkem kui keedetud.“

Kdosi zabručel: „Dejte mu deku,“ ale byli všichni tak zesláblí po té nezdařené hostině, že se nikdo nehýbal.

Keegi torises pahaselt:

„Andke talle tappa!“

Kuid kõik olid pärast nurja läinud pidusööki nii nõrgad, et keegi ei liigutanudki end.

Dr. Grünstein držel slovo. Dopoledne přišlo několik vojenských lékařů z proslulé komise.

Doktor Grünstein pidas sõna. Enne lõunat astus sisse mitu kroonuarsti sellest kurikuulsast komisjonist.

Šli vážně řadami postelí a nic jiného nebylo slyšet než „Ukažte jazyk!“

Nad kõndisid tähtsalt voodite vahel ja muud polnud kuulda kui: „Näidake keelt!“

Švejk vyplázl jazyk tak daleko, že jeho obličej udělal pitvornou grimasu a oči se mu zahmouřily.

Švejk ajas keele nii kaugele välja,et ta nägu muutus lollakaks grimassiks, silmad aga tõmbusid kissi.

„Poslušně hlásím, pane štábarct, že už delší jazyk nemám.“

„Teatan alandlikult, härra staabiarst, et mul ei ole enam pikemat keelt.“

Nastala zajímavá rozprava mezi Švejkem a komisí. Švejk tvrdil, že učinil tu poznámku, obávaje se, aby si nemyslili, že před nimi skrývá svůj jazyk.

Järgnes huvitav mõttevahetus Švejki ja komisjoni vahel. Švejk kinnitas, ta teinud selle märkuse seepärast, et arstid ei arvaks, nagu tahaks ta oma keelt nende eest varjata.

Členové komise naproti tomu se rozcházeli znamenitě ve svých úsudcích o Švejkovi.

Komisjoni liikmete arvamused Švejki kohta aga läksid ääretult lahku.

Polovina z nich tvrdila, že je Švejk „ein blöder Kerl“, kdežto druhá, že je lotr, který si chce z vojny dělat legraci.

Pooled neist kinnitasid, et Švejk on „ein blöder Kerl!“, teine pool aga väitis, et Švejk on lurjus, kes tahab sõjaväeteenistuse üle irvitada.

„To by v tom musel bejt hrom,“ zařval na Švejka předseda komise, „abychom na vás nevyzráli.“

„Sii oleks küll põrgu lahti,“ karjus komisjoni esimees Švejgile, „kui me teist jagu ei saa.“

Švejk díval se na celou komisi s božským klidem nevinného dítěte.

Švejk vahtis kogu komisjoni issanda süütu lapse rahuga.

Vrchní štábní lékař přistoupil těsně k Švejkovi: „To bych rád viděl, vy mořské prase, co si asi teď myslíte.“

Ülem-staabiarst astus Švejgile lähemale.

„Ma tahaksin näha, te meresiga, mis te õige mõtlete?“

„Poslušně hlásím, že já vůbec nemyslím.“

„Teatan alandlikult, et ma üldse ei mõtle.“

„Himldonrvetr,“ hulákal jeden z členů komise, břinkaje šavlí, „tak von vůbec nemyslí. Pročpak, vy jeden siamskej slone, nemyslíte?“

„Himmeldonnerwetter!“ röögatas üks komisjoni liige mõõka täristades. „Või tema ei mõtle üldse midagi! Miks te, siiami elevant, siis ei mõtle?“

„Poslušně hlásím, že já proto nemyslím, poněvadž je to na vojně vojákům zakázáno. Když jsem byl před léty u 91. regimentu, tak nám náš pan hejtman vždycky říkal: ‚Voják nesmí sám myslet. Za něho myslí jeho představení. Jakmile voják začne myslet, už to není voják, ale nějakej prachvšivej civilista. Myšlení nevede…‘ “

„Teatan alandlikult, ma ei mõtle sellepärast, et sõjaväes on sõduritel mõtlemine keelatud. Kui ma aastaid tagasi üheksakümne esimeses polgus teenisin, siis ütles meie kapten meile ikka: ‚Sõdur ei tohi mõelda. Tema eest mõtleb tema ülemus. Kui sõdur hakkab mõtlema, siis ei ole ta enam sõdur, vaid mingi täitanud tsivilistimolkus. Mõtlemine ei vii…‘ “

„Držte hubu,“ přerušil Švejka zuřivě předseda komise, „o vás už máme zprávy. Der Kerl meint: man wird glauben, er sei ein wirklicher Idiot… Žádnej idiot nejste, Švejku, chytrej jste, mazanej jste, lump jste, uličník, všivák, rozumíte…“

„Pidage lõuad!“ katkestas komisjoni esimees vihaselt Švejgi jutu. „Meil on teie kohta juba teateid. Der Kerl meint: man wird glauben, er sei ein wirklicher Idiot… Te pole mingi idioot, Švejk, te olete kaval, te olete kaabakas, te olete kelm, närukael, täikrae, — kas mõistate?!“

„Poslušně hlásím, že rozumím.“

„Teatan alandlikult, et mõistan.“

„Už jsem vám říkal, abyste držel hubu, slyšel jste?“

„Teile öeldi, et peaksite lõuad, kas kuulsite?!“

„Poslušně hlásím, že jsem slyšel, abych držel hubu.“

„Teatan alandlikult, kuulsin, et pean lõuad pidama.“

„Himlhergot, tak tu hubu držte, když jsem vám poručil, tak víte dobře, že nesmíte kušnit!“

„Himmelherrgott! Siis pidage lõuad, kui on kästud! Te teate väga hästi, et siis ei tohi lõugu laiutada.“

„Poslušně hlásím, že vím, že nesmím kušnit.“

„Teatan alandlikult, tean, et ei tohi lõugu laiutada.“

Vojenští páni podívali se na sebe a zavolali šikovatele.

Härrad ülemused vahetasid pilke ja kutsusid veltveebli.

„Tohoto muže,“ řekl vrchní štábní lékař z komise, ukazuje na Švejka, „odvedete dolů do kanceláře a počkáte na naši relaci a raport. Na garnizónu už mu to kušnění vyženou z hlavy. Chlap je zdravej jako ryba, simuluje a ještě kušní a dělá si legraci ze svých představených. Myslí si, že jsou zde jen kvůli jeho zábavě, že je celá vojna legrace, špásovná věc. Oni vám to, Švejku, na garnizóně ukážou, že vojna není žádná sranda.“

„See mees,“ ütles ülem-staabiarst komisjonist ja näitas Švejgi peale, „viia see kantseleisse ja oodata meie korraldust ja ettekannet. Küll garnisoni vangimajas ta lõugadelaiutamisele lõpp tehakse. See sell on terve nagu purikas, simuleerib ja laiutab veel lõugu ning irvitab oma ülemuste üle. Ta arvab, et me oleme siin ainult oma lõbuks, et kogu sõjaväeteenistus on ainult naljategemine, kometimäng. Küll teile, Švejk, garnisoni vangimajas näidatakse, et sõjaväeteenistus pole mingi kometiasi.“

Švejk odcházel s šikovatelem do kanceláře a po cestě přes nádvoří bručel si:

Švejk läks veltveebli saatel kantseleisse ja ümises üle õue minnes endale habemesse:

Vždycky jsem si myslel,

že je vojna špás,

že tam budu tejden nebo dvě neděle,

přijdu domů zas…

Mõtlesin, käin sõjas ära,

nali naljaks, aga siis

nädala või kahe pärast

kobin koju tagasi…

A zatímco na Švejka řval v kanceláři důstojník mající službu, že takoví chlapi, jako je Švejk, se mají střílet, komise nahoře v nemocničních pokojích pobíjela simulanty. Ze sedmdesáti pacientů zachránili se jen dva. Jeden, který měl uraženou nohu granátem, a druhý s opravdovým kostižerem.

Sel ajal kui valvekorraohvitser karjus kantseleis Švejgile, et säärased tüübid nagu Švejk tuleb maha lasta, õiendas komisjon ülal hospidalitubades simulantidega arveid. Seitsmekümnest haigest pääsesid terve nahaga ainult kaks: üks, kellel granaat oli jala alt ära viinud, ja teine tõelise luumädanikuga.

Jedině ti neslyšeli slůvko „tauglich“, ostatní všichni, nevyjímaje ani tří umírajících souchotinářů, byli uznáni schopnými služby v poli, přičemž vrchní štábní lékař neodepřel si té příležitosti, aby si nezařečnil.

Üksnes neil kahel jäi sõna „tauglich“ kuulmata, kõik teised, kaasa arvatud kolm hinge vaakuvat tiisikushaiget, tunnistati rindeteenistuseks kõlblikuks, kusjuures ülem-staabiarst ei saanud teisiti, kui pidi momendikohase kõne pidama.

Jeho řeč byla propletena nejrozmanitějšími nadávkami a byla obsahově stručná. Všichni jsou dobytek a hnůj, a jedině budou-li bojovat statečně za císaře pána, mohou se vrátit do lidské společnosti a po válce jim bude odpuštěno, že se chtěli dostat z vojny a simulovali. On sám ale v to nevěří a myslí, že všechny čeká provaz.

Tema kõne oli sisult lühike ja täis kõige erisugusemaid sõimusõnu. Kõik on lojused ja sõnnik, ja ainult sel juhul, kui nad võitlevad vahvalt keisrihärra eest, võivad nad jälle inimeseks saada ja neile antakse pärast sõda andeks, et nad on tahtnud sõjaväeteenistusest kõrvale hoida ja on simuleerinud. Tema isiklikult aga ei usu seda ja arvab, et neid kõiki ootab köis.

Nějaký mladičký vojenský lékař, duše čistá doposud a nezkažená, požádal vrchního štábního, aby směl též promluvit. Jeho řeč lišila se od řeči jeho představeného optimismem a naivitou. Mluvil německy.

Keegi noor kroonuarst, alles puhas ja rikkumata hing, palus ülem-staabiarstilt, et ka tema võiks kõnelda. Tema kõne erines komisjoni esimehe omast optimismi ja naiivsuse poolest. Ta kõneles saksa keeles.

Mluvil dlouho o tom, že každý z těch, kteří opouští nemocnici, aby odešli ke svým plukům do pole, musí být vítězem i rytířem. On že jest přesvědčen, že budou zruční ve zbrani, na bojišti i čestní ve všech záležitostech válečných i soukromých. Že budou nepřemožitelnými válečníky, pamětlivými na slávu Radeckého i prince Eugena Savojského. Že zúrodní svou krví široká pole slávy mocnářství a vítězně dokonají úlohu, kterou jim předurčila historie. Ve smělé odvaze, pohrdajíce svými životy pořítí se kupředu pod rozstřílenými prapory svých regimentů k nové slávě, k novým vítězstvím.

Kõneles pikalt sellest, et igaüks, kes lahkub haigemajast, et minna sõjaväljale oma polku, peab olema võitja ja rüütel. Ta on veendunud, et nad on lahinguväljal osavad relva kasutama, ausad inimesed igas asjas, nii sõjaväes kui ka eraelus. Et nad on võitmatud sõdalased, kes ei unusta Radetzky ja Savoia printsi Eugene’i kuulsust. Et nad väetavad oma verega ääretut keisri kuulsuse põldu ja viivad võiduka lõpuni missiooni, mis ajalugu neile on pannud. Hulljulgelt, elust hoolimata tormaku nad edasi oma polkude kuulidest puretud lippude all, uue kuulsuse ja uute võitude poole.

Potom na chodbě řekl k tomu naivnímu muži vrchní štábní lékař: „Pane kolego, mohu vás ubezpečit, že je to všechno marné. Z těch lumpů by ani Radecký, ani ten váš princ Eugen Savojský nevychovali vojáky. Mluvit k nim andělsky nebo ďábelsky, to je všechno jedno. Je to banda.“

Pärast ütles ülem-staabiarst koridoris sellele naiivsele mehele: „Härra kolleeg, võin teile kinnitada, et see oli tühi töö. Neist lurjustest ei oleks teinud sõdureid isegi Radetzky ega aee teie Savoia prints Eugene. Neile räägi sa ingli keeli või saatana moodi, neile üks kama kõik. Kõik üks lurjuste kari!“

(Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, díl I., kapitola 8.)

(Vahva sõduri Švejki juhtumised maailmasõja päevil, osa I, peatükk 8)