Jaroslav Hašek:

Čžen-si, nejvyšší pravda

Dostal jsem rozkaz, abych organizoval osvětovou část při čínském pluku, který nám poslali do Irkutska na krk z buferu Východní sibiřské republiky. Okamžitě poslal jsem veliteli pluku Sun-Fu několik řádek: „Prosím dostavit se v politický odbor armády.“ Jako odpověď obdržel jsem červenou obálku, kde adresa byla nalepena na modrém proužku papíru na znamení pocty prvé třídy.

Obsah byl napsán dle všech pravidel slušnosti mandarínské mluvnice:

Vzpomněl jsem si, že když Číňan takhle píše o osobním setkání, že se vám bude vyhýbat na sto kroků, proto jsem raději pro něho poslal.

Přivedli mně staršího Číňana v zamaštěném anglickém kabátci, ve vysokých botách a jezdeckých kalhotech.

Své šikmé oči klopil stále k zemi na znamení úcty, a když jsme vyřídili několik zdvořilých formalit, kdo si má dříve sednout, Sun-Fu vytáhl svou navštívenku, jak toho vyžaduje slušný mrav.

Na navštívence na jedné straně bylo jméno a na druhé do čtverce heslo majitele, zděděné od předků:

„Chao-min, bu-čumiň-emin-sin-cjan-li, dobrá sláva odpočívá, špatná daleko běží.“

Zapálili jsme si cigarety a počali se baviti prostřednictvím tlumočníka.

Slušnost vyžadovala, aby Sun-Fu sdělil to ze svých životních osudů, co uzná za dobré.

„Já, Sun-Fu,“ řekl, „když mně bylo osmnáct let, nemaje peněz, prodal jsem prostřednictvím Chou-Ci kupci Ši dům, který mně zanechali předkové uvnitř vrat Šim-Čži-Min, za věznicí Ci-Šou-Vej v Pekině. Dům sestával z šedesáti osmi pokojů, ve kterých okna, dveře, přehrady, dřevěné žaluzie a stěny viděly mé předky. Dostal jsem dvanáct set lanů stříbra, kterouž sumu obdržel jsem v pořádku od kupce Ši při zprostředkovateli Van-Cun a úředníkovi Tun-Čži, odevzdav jim devět domácích zápisů na dům. Pak jsem zaplatil na dlužnou směnku bankovnímu obchodu firmy Juj-Taj v Sau-Denské gubernii, licencjanském okresu tisíc lanů stříbra a odešel v Šanchaj. To se stalo v osmý rok, šesté luny, třináctého dne vlády místodržitele Gauau-Cuj. V Šanchaji šel jsem do kasáren Šau-Čeu-Chen, kde jsem se učil dvanáct let a byl jmenován generálem, obdržev od vlády darem dva pytle černých sušených malých želv, jeden pytel hnízd laštovek druhého druhu, dva pytle skořice, jeden pytel sušených ryb a tři pytle kravských kůží. To všechno koupil ode mne kupec Šan-Čeu-Chau, vyplativ mně čtyři tisíce sto lanů čistého stříbra a krabici opia. Měl jsem být naznačen velitelem šanchajského přístavu, když tu se mně stala nehoda, že na hostině na rozloučenou s úředníky vojenské posádky urazil jsem markéra herny Chou-Fa, kterému byli všichni úředníci dlužni, a za trest poslali mne do severních posádek v Nau-Cin, Lin-Chu, Šin-Ši, U-Čžen, Šuan-Lin i Čžen-Ce. Každého půl roku dostával jsem červený list bu-fa s lu-čen-czeň, vyzvání k pochodu na vybírání daně ve jménu nejdokonalejšího presidenta Juan-Ši-Kaja, který byl ztělesněný Du-Cza, mamon. Všichni guaň-fu, mandaríni severních provincií, se mne báli, neboť já kladl důraz na mravní činy, hledaje v severních provinciích čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti. Ale jako se říká, že pravda oči vypaluje, oznámili nešlechetní nepřátelé vládě severu, že jsem taň-mo nebo — jak se na severu říká — taň-czan-di, muž beroucí úplatky, ačkoliv, jak pravím, kladl jsem vždy důraz na mravní činy, přijímaje jedině sj-čen-čen-i, malé dárky na úhradu cestovních výloh. Snažil-li jsem se být dokonalým, zabývaje se i na pochodu knihami starých mudrců z dob prvních dynastií, byli moji nepřátelé ve vleku největších špatností, obviňujíce mne, že dal jsem vrchnímu poštmistrovi provincie Šen-Si, mému milému a dokonalému příteli Ju-Čžen-Guan, vezoucímu v Peking od hranic Mongolska vybrané daně a celní poplatky, ochranný průvod jedině proto, aby mohl Ju-Čžen-Guan pohodlně zmizet beze stopy. Kdysi za 5. dynastie vydána byla u dvora kniha ‚Mo-J-Mo‘, tj. návod, jak vzbuzovat podezření proti druhému; nevím, koluje-li opis její v severních provinciích, ale zdá se, že je tomu tak, neboť nejvyšší senát soudního dvora Nej-Ge dostával neustále žaloby, ve kterých obviňovali mne z největších neřestí a přestupků, ukazujíce na to, že moji vojáci nejsou ‚czjuň-ši‘, pravidelným vojskem, ale ‚czje-lu-duaň-sin‘, loupežníky po silnicích a vesnicích, chunguzi, chaj-kon. Může být, že jsem byl málo přísným na své vojáky, poněvadž snažil jsem se být dobrým vůči všem, a věda, že nikdo není dokonalým, nikdy jsem se jich netázal, kdo má pravdu a kdo je vinen. Pletichy mých nepřátel dosáhly však takového rozmachu, že na posledním mém působišti, kdy leželi jsme posádkou v městě Šuan-Lin, vysláno bylo vojsko proti mně s výzvou ‚si-sin‘, tj. dobrovolné stětí hlavy bez soudního vyšetřováni, při kterém odpadá všech dvaatřicet stupňů mučení. Vyhodil jsem tedy do povětří kasematy šuan-linské a zvolal jsem ‚Ču-čžen-ču-bin! Vystoupíme na pochod přes hranice!‘ A tak šli jsme pochodem přes Mongolii, sbírajíce dárky na udržení přátelství a porážejíce všechny, kteří se nám postavili na odpor, chovajíce milosrdenství k těm, kteří se k nám chovali laskavě a vzdávali nám ju-li-kuan-daj, bratrskou úctu, neboť učenec Lao-Tse pravil, že nejvyšší a svrchovaná dokonalost jest z bratrství všech lidí, a proto jsem nikdy nedovolil svým vojákům, aby stavěli pyramidy z uťatých hlav zajatců.“

Sun-Fu se zamlčel. Oba dva, on i tlumočník, mluvili neobyčejně rychle. Jestli Sun-Fu mluvil ptačí řečí jižní Číny, tlumočník Korejec zpíval překlad tak dokonale jako svůj originál Sun-Fu. Bylo vidět, že se oba unavili, kromě toho Sun-Fu sbíral myšlenky, aby odůvodnil nějak, jak se dostal do buferu Východní sibiřské republiky a odtud do Irkutska.

Konečně se Sun-Fu uklonil tlumočníkovi i mně a pokračoval: „Přišli jsme z písčité pouště oblasti Chan-Au, kde místo ovcí našli jsme jenčen-tu, hory prachu. Na severu jsme měli Urgu a jižním směrem, kde se slunce točí k západu, Si-czaň, Tibet a na západě O-Go, Rusko. Šli jsme na západ, neustále na západ, až přišli jsme do Ruska, mezi Burjaty a selenginský ajmak, což jest na řece Selenze, Jun-Dar, údolím, kterým může se dojít až na Šan-Tou-Du-Y-skin, tj. Vrchní Udinsk, kde nás Čao-Tun-Šen, vláda provincie, přijala ve svá vojska. I tam pronásledovali mne však nepřátelé a tak poslali nás za Bajkal v O-Go, Rusko. Dnes vidím, že mnohým lidem mnoho schází k dokonalosti, a nejsem-li já dokonalým, že jsou jiní ještě daleko od toho, hledati cestu k dokonalosti kladením důrazu na mravní činy, jako jsem já se pokoušel celý svůj život, hledaje vykoupení ve vědomé pravdě.“

Umlkl a jeho šikmé oči počaly těkat z předmětu na předmět a nakonec utkvěly úplně lhostejně na mně s takovým chladem, jako kdyby chtěl říci: „Cjuaň-cza-baj, bílý ďáble, ty pro mne neexistuješ.“

Dal jsem přeložiti Sun-Fu toto: „Velmi jsem povděčen za váš malý životopis, který mluví o vaší dokonalosti. Představuji si jasně i nemenší dokonalost vašeho pluku, kterému neschází ničeho kromě osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua. Školy, divadlo, přednášky. Ty musí v pluku být. Předneste mně do pozítří návrh, jak si to představujete, aby to odpovídalo potřebám vašich krajanů.“

Sun-Fu dal přeložit tlumočníkem: „Osvěta má vztahy ve všech řádech vychovatelských a mravních. Czjao-chua, osvěta, snaží se vystihnout pravdy, ona nesmí být ve vleku tvrzení a omylů a musí vycházet ze srdce a mravouky a opírat se o čuan-có, chyby lidské podstaty. Jsem šťasten, že mohu přednésti pozítří své návrhy v tom směru, cítím se však být příliš cju-e, ničemným a nepatrným, a stydím se, že přišel na mne váš výběr, kterým chcete ocenit schopnosti člověka, který jest příliš vám zavázán, než aby mohl vám odepřít tuto maličkost.“

Sun-Fu vstal a podal mně ruku, tak chladnou jako jeho oči. Korejec, tlumočník, když mně podával ruku, sňal na znamení úcty své brejle.

Když odešli, cítil jsem v arómatu česneku a bobrového másla, který po sobě zanechali, duši Číny, kterou nutno vyvětrat.

Vzpomněl jsem si, že včera při rozmluvě s komisařem štábu páté armády, týkající se Sun-Fu, řekl mně on: „Je to lotr.“

K večeru přišel ke mně na návštěvu druhý Číňan. Byl to malý muž s úplně holou lebkou, v černých šatech. Jeho obličej měl bledožlutý nádech, jaký je u kuřáků opia. Byl oholen pod nosem, jen na bradě měl skupinu černých vousů, velice řídkých. Měl cosi žertovného v obličeji, což se nedalo dobře rozeznat, zdali se směje nebo šklebí.

Číňané mají neobyčejně rozšířenou zpravodajskou službu. Potkají-li se dva Číňané, tu můžete být přesvědčeni, že budou mluvit o třetím: „Právě jsem viděl Bo-cja-dza kupovat u Šen-Šena zeleninu.“ A druhý určitě dodá: „S kterou odešel do domu Žeň-Čžu-Žeň.“

Proto mne nijak nepřekvapilo, když host řekl: „Sem-Fu byla, plukovník Sun-Fu byla, moja Lu-J-Jao, moja mluvilo rusky, moja nechtěla tlumočník, moja dobře ruský jazyce. Moja všechno mluvilo rusky. Chó-chó (dobře). Sun-Fu, plukovník byla-byla. Sun-Fu, plukovník mala-mala mašinka.“*

Nabídl jsem mu čaj a cigarety, při čemž se Lu-J-Jao příjemně šklebil a pokračoval, vkládaje do své řeči spoustu čínských slov severního nářečí, která dělala naši rozmluvu ještě těžší a nesrozumitelnější:

„Já, Lu-J-Jao, nikdy nebylo ša-daj, hlupáky. Moja chan-ši-čžan-lio, moja maj-maj-sin-ci-laj-lio.“

Snažil jsem se ho přerušit a vysvětlit mu, že přítomnost tlumočníka je nutnou, načež on řekl: „Držela se na nohách. Dýchá, dýchá, neupadla.“

Tato záhadná věta byl doslovný, ovšem špatný překlad dlouhého pojmu čínského, který má znamenat asi: „Odejdu v takovém případě.“

Zůstal však sedět a mně bylo jasno, že vlastně není jeho větším přáním, než aby ten tlumočník již zde byl. Že Lu-J-Jao činil tak, odmítaje tlumočníka, jedině ze zdvořilosti, aby mně ušetřil práce.

Zazvonil jsem a promluvil domácím telefonem do kanceláře, aby přišel tlumočník Li-Pi-Ti.

Z několika slov jsem poznal, že Lu-J-Jao byl dobře obeznámen s tím, že tlumočníkem je Korejec, který patří k národu, který když ví něco na nějakého Číňana, má takovou radost, že to žádnému Číňanovi neřekne.

Prostřednictvím Li-Pi-Ti zjistil jsem záhy příčinu milé návštěvy.

Lu-J-Jao spustil: „Já, Lu-J-Jao, přišel jsem upozorniti vás na Sun-Fu. Jest to muž cjao-čžan, tj. nehodící se za podešvu mé nohy. Neboť vy nevíte, kdo to je Lu-J-Jao. V dvaadvaceti provinciích Číny znají mé jméno. Znáte, co jest to Cio-Veň-Bu-Ja-Ja-Juj-Žeň? Jakže, vy neznáte časopis Učeností neodstupuje druhým? A neznáte časopis Bratrstvo Sjednocených Srdcí, který vycházel v Ši-Čuaně? Vy neznáte vydavatele těch časopisů, mne, Lu-J-Jao? Ano, to jsem já, Lu-J-Jao, který tak dobře zná Sun-Fu. Co provedl Sun-Fu v provincii Kanton, Čže-czjan, Guan-Si? Proč ho stíhali zatykačem v přístavech Si-Mao, Men-Czi, Su-Čžou, proč utíkal z vězení v Čen-Du, Fu-Čžou, i v Juň-Naň i Šan-Dun? Proč skrýval se po tři léta na Koreji v Čemulpo, Fusaně, Kunzanpo, Juaušaně. Jenerál? Nikoliv! Přál bych si, abyste naostřil uši. Sun-Fu je sjun-šou, zákeřný loupežný vrah. Přál bych si, aby zpráva ta neučinila vás nešťastným, neboť přeji vám všeho nejlepšího z čistého srdce, třebas ani já nejsem dokonalým. Miluji však pravdu, čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti. Proto jsem zde oblíben a těším se, že vždy když budete si přáti zpráv o některém z mých krajanů, obrátíte se jedině na mě a přesvědčíte se vždy o spravedlnosti mých slov, nebo takový jsem já, Lu-J-Jao, kterého velice milují jeho krajané.“

Po celou dobu, kdy jsem mu děkoval za jeho zprávy, ujišťuje ho, že vždy se obrátím k němu, žádaje ho, aby mně zůstavil svou adresu, Lu-J-Jao díval se očima stejně tak chladnýma jako Sun-Fu. Jako by i on chtěl říci: „Cjuaň-cza-baj, ty pro mne neexistuješ, bílý ďáble!“

Druhého dne dopoledne ohlásili mně, že si přejí se mnou mluvit dva Číňané. Když je uvedli, viděl jsem na první pohled, že mám tu čest mluvit s Číňany bezvadně oděnými po evropsku, v elegantních botkách amerikánského tvaru. Starší měl dokonce rukavičky. Oba mluvili hbitě francouzsky a starší se mně představil: „Czun-Li-Ja-Min, čínský konzul v Irkutsku, a zde můj sekretář Gu-Czjao-Čžan.“ V půlhodině řeči vysvětlil mně příčinu své návštěvy: Předně přišel se představit a nabídnout mně své služby, kdybych vůbec něco potřeboval. (Trochu záhadné, není-liž pravda?) Za druhé dověděl se, že byl u mne včera k večeru jistý Lu-J-Jao. Přišel, aby mne varoval před tím člověkem. Nevyznám se ještě v jeho krajanech a musím být ubezpečen, že Lu-J-Jao je nejhorší člověk na celém světě. Je padouch, kterému není rovno. Měl šajku Chunguzů a podloudníků, která řádila u Charbinu. Zabil několik ruských kupců. Ano, takový je Lu-J-Jao, který poslední dobu okradl mnoho Číňanů, dodávaje jim místo opia nějakou pryskyřici. Lu-J-Jao byl také hluboko v Rusku a přetvařuje se, když dělá, že mluví špatně rusky. Dělal za rusko-japonské války špehouna i tlumočníka Japoncům. V Rusku před lety vylákal v Moskvě peníze od bohatého čínského kupce, že převeze mrtvolu jeho ženy do Číny, vezl rakev až do Oděsy a tam ji dal pochovat na hřbitově a ostatní peníze, co by stála přeprava do Číny, shrábl do kapsy a zařídil si hernu u přístavu, kde se ztratilo mnoho návštěvníků. Nyní zde v Irkutsku kuje pletichy proti němu, Czun-Li-Ja-Min, píše udání na revoluční komitét, že čínský konzul dopravuje tajně Číňany z Irkutska se zlatem do Číny. Mezi všemi Číňany jest Lu-J-Jao nenáviděn, všichni se mu vyhýbají.

Sekretář čínského konzula, pan Gu-Czjao-Čžan, podotkl ještě, že Lu-J-Jao prodal svou ženu jednomu burjatskému kočovníkovi za strašně mizernou herku, na které ujel, když ho stíhali pod Čitou pro nějakou loupež a mnohonásobnou vraždu.

Otázal jsem se, co soudí pánové o plukovníkovi Sun-Fu. „Výtečný člověk,“ odpověděl čínský konzul, „nejdokonalejší člověk. Upřímný, pravdomluvný, spějící rychle k dokonalosti dle všech pravidel posvátného učení Lao-Gur.“

„Nejpříjemnější člověk,“ dodal sekretář konzula, „nejčestnější, nejlepší, s kterým jsem se kdy setkal.“

A tak se loučil se mnou pan Czun-Li-Ja-Min. „Buďte ubezpečen, že chcete-li dostat nějaké informace o komkoliv, jsem vám k službám. Znám zdejší čínskou kolonii důkladně. Všichni jsou mně velice zavázáni, neboť mne neustále potřebují. Jsem jich otec i matka.“

Po jich odchodu přinesl mně nějaký Číňan lakovanou skřínku s obyčejnou čínskou ornamentikou, jak pták letí rákosím. Ve skřínce byla cukrátka ze třtinového cukru s protivným zápachem pižma. Na cukrátkách leželo psaní na červeném papíru, neobyčejně zdvořilého obsahu, jak rozluštil tlumočník Li-Pi-Ti:

„Nevěřte Číňanům,“ řekl Korejec, tlumočník, když jsem nadiktoval odpověď, že mne velmi těší, budu-li míti tu čest uviděti pana Chuan-Chuň osobně.

„Číňani,“ pravil Korejec, odcházeje, „jsou ‚daj-dzar-dičžu‘, pa rusky ‚suporosnaja sviňa‘.“

Pan Chuan-Chuň uměl dosti dobře rusky a na mou otázku, proč mně psal čínsky, odpověděl, že ze slušnosti, poněvadž myslí, že si dělám sbírku z takových věcí. Když před mnohými lety byl v Moskvě v jednom obchodu s čajem, tu prodával dokonce do sbírek obchodní dopisy.

Ale kvůli tomu nepřišel. Jeho návštěva má prostě ten účel, upozornit mne na podařenou dvojici známých podvodníků, na Czun-Li-Ja-Min, který se vydává za čínského konzula, a na Gu-Czjao-Čžan, vydávajícího se za jeho sekretáře. Aby mně to lépe vysvětlil, musím vědět předem, že když byl ještě Irkutsk pod vládou admirála Kolčaka, oba darebáci zpronevěřili při dodávkách rýže pro armádu několik miliónů a byli odsouzeni do Čeremchovských uhelných dolů. Po převratě utekli z dolů a přišli do Irkutska, právě když utekl odtud čínský konzul, který měl na svědomí přílišné nadržování nebožtíku admirálovi. Ihned prohlásili se oba, že přijímají konzulát, dali si dělat pečeti, a už to šlo kupředu.

„A co soudíte o Lu-J-Jao?“ otázal jsem se pana Chuan-Chuň.

„Nádherný člověk,“ odpověděl, „čestný, přímý. Snaže se být dokonalým, spěje ku pravdě.“

Chuan-Chuň se se mnou srdečně rozloučil, poprosiv, jestli by mně nemohl poslat čaj, pravý z jihu Číny.

Po jeho odchodu, přiznávám se, zatočila se mi hlava. Kde bude tu nejvyšší pravda, směřující k dokonalosti, jak si přeje Buddha, pravda „čžen-si“?

Během dalších několika dnů zatočila se mně hlava ještě víc. Nejprve přišel nějaký Tou-Mu a obvinil pana Chuan-Chuň z padělání bankovek a jiných zločinů.

Pan Sjun-Czjaň prohlásil, že Sun-Fu je lotr a čínský konzul i jeho sekretář nejpoctivější lidé pod sluncem. Pan Lao-Po-Cza se vyjádřil, že pan Tou-Mu, Chuan-Chuň, čínský konzul i jeho sekretář, Lu-J-Jao i pan Sjun-Czjaň jsou největší lotři a vyvrhelové, které kdy země nosila. Čestnou výjimku z celé kolonie že dělá pan plukovník Sun-Fu, který je nejdokonalejší hlasatel pravdy a jehož celý život jest beze skvrny.

Pan Fa-Dza uvrhl pana Lao-Po-Cza do velmi nepříjemného světla, vypočítávaje přes čtvrt hodiny jeho zločiny.

Pan Lao-Bin obvinil Fa-Dza z vraždy vlastních rodičů a několika menších přestupků.

Každý den přinášel nová odhalení…

— — —

Plukovník Sun-Fu dostal z intendantstva pro svůj pluk dva tisíce vojenských plášťů, dva tisíce kompletních mundúrů a dva tisíce párů bot, které dal do skladiště v Inokentěvské.

Třetího dne přišel ke mně a tlumočník přeložil tuto jeho řeč: „Jsem šťasten uviděti vás opět, ačkoliv předstupuji před vás jako šen-lin, bytost rozplývající se v pláči a zármutku. Nenesu návrhy týkající se osvětové komise fa-ghuan-czjao-chua v mém pluku. Mé srdce pláče a mé brvy lítostí jsou zachmuřeny. Stalo se, běda, cho-chuaň, stalo se neštěstí největší, prokleté, cza-naň. Zlosyni vyloupili mé skladiště v Inokentěvské a ukradli, proklatí ďáblové, dva tisíce plášťů, dva tisíce kompletů mundúrů a dva tisíce párů bot. Ať jsou proklatí!“

A na znamení zármutku počal plukovník Sun-Fu ječet: „Ku, ti-ku, ku-šen, ku-ku-ti-ku!“

Dal jsem ho odvést na hlavní strážnici k výslechu. Vyšetřováním bylo zjištěno, že plukovník Sun-Fu založil komanditní společnost, která vyloupila skladiště pluku.

Byli v tom všichni, kteří mne předtím navštívili. I pan Lu-J-Jao, pan Chuan-Chuň, pan Tou-Mu, Sjun-Czjaň, Lao-Po-Cza, Fa-Dza i pan Lao-Bin.

Čínský konzul se sekretářem, dokonalí pánové Czun-Li-Ja-Min a Gu-Czjao-Čžan, půjčili k tomu svůj automobil a spokojili se s dvěma sty padesáti komplety všeho, které byly také nalezeny v jejich skladišti.

Vypravuje se, že všichni před soudem měli neobyčejně pěkné řeči, propletené úvahami starých filosofů staré Číny, zdůrazňujíce, že v životě kladli vždy váhu na mravní činy, hledajíce čžen-si, nejvyšší pravdu, směřující k dokonalosti.

Že ji náhodou hledali ve skladišti mundúrů v Inokentěvské, jest prostě osudové.

Čžen-si, nejvyšší pravda, nemůže se rozbít o nějakých dva tisíce vojenských plášťů a dva tisíce párů bot…

Tribuna 3/85, 10. 4. 1921

Ilustroval Josef Lada

* Jest velice těžké podávat česky tak, jak špatně mluvil Lu-J-Jao rusky. Moja znamená „já“. Číňané nemají rodu, pádu, ani skloňování a časování. Kromě toho v cizím jazyce přetvořují si slova. Tak mala-mala mašinka je ruské slovo mošenik (podvodník).