Arnaut Elim Ghivar pocházel původně ze sandžaku Ljuma z obce Plečíny, kteréž místo stalo se pověstným oním masakrem srbských rolníků, kterému padlo za oběť 87 srbských rodin.
Tenkrát, jako obyčejně, Evropa mlčela, naproti tomu stala se věc v Turecku překvapující.
Vali ve Ljumě nařídil vyšetřování a vyhledávání viníků. Učinil tak po konferenci, kterou měl s vůdcem oněch loupežných Arnautů Elimem Ghivarem a při které se trochu nepohodl s nimi.
Chtěl totiž celou pětinu z lupu, zejména toho pěkného bílého hřebce, který patřil srbskému předákovi vojvodovi Anastaziovi, kterého Arnauti před džamijí, mešitou, ubičovali po útoku na Plečínu. Arnauti mu dávali jen desetinu, a tu vali se rozzlobil a pohrozil zcela vážně vyšetřováním.
Elim Ghivar byl by se raději však dal oběsit, než aby vydal toho hřebce, a práskl s celým lupem do bot.
Pálil se svou tlupou zprvu vesnice ďaurů v jakovském okresu a nejmilejší jeho zábavou bylo střílet z revolveru do oken nízkých chatrčí ubohých ďaurů.
Když rudá záře ohně rozlila se nade vsí a do praskotu hořících střech když zaznívalo bědování mučených sedláků, tu byl spokojen. Dal ještě narychlo pověsit popa a učitele a pak se opil budamijou. Pít víno zakázal Mohamed, ale budamiju ne, poněvadž ji neznal. Možná, že kdyby ji byl znal, že by byl nic o ní nepovídal a ničeho nezakazoval, neboť Arnauti o budamiji zpívají, že je sladší nad sladký úsměv dívky Škipetarů z Epiru a sladší než veliká, podařená loupež.
A Elim Ghivar procházel těmi soutěskami, kde kvete ona rostlina, která poskytuje onu vůni nápoji budamiji, pálil a drancoval vesnice a přitom si zpíval:
Budamija amžir ölek čimiz,
budamija amžir adet kuvjetu.
Byla to dobrá duše.
Od Jakova táhl k jižní Albánii, kdež se potloukal po pět let, průběhem kterých stal se z něho zámožný občan.
V Janině zpeněžil z lupů co se dalo, a odcestoval do malého arnautského města Džaginy, kam přibyl zcela skromně.
Kdo ho viděl sedět v Džagině před kafedžií (kavárnou), nikdo by v něm nehledal, kolik krve prolil tento vlídně se usmívající muž, sedící u své nargilé (vodní dýmky), v níž voda monotonně bublala a chrčela.
Už ho to drancování pomalu ale jistě unavilo a jeho jediným přáním nyní bylo, aby klidně se rozloučil nakonec s tímto světem a umřel jako vážný občan v Džagině.
Městečko to se mu zamlouvalo. Obyvatelstvo žilo v poměrném klidu, poněvadž už nebylo, co by šlo ukrást. Každý rod zas přišel k svému majetku, obrav souseda, který ho okradl před léty.
Poměry staly se zde přátelskými. Jediný plektje (náčelník) rodu zurského bránil se po léta ve své kule nad městem, ve staré rodinné tvrzi na skále. Byl to muž, který byl tak opatrný, že vůbec se v městě neobjevil.
Šlechetný Elim Ghivar odebral se k zurskému plektjemu, poněvadž taková pevná tvrzka-kula se mu dobře líbila a někde se usadit musil.
Cestu nepodnikl nadarmo. Zurského plekteje od té doby nikdo neviděl dívat se ze své kuly na pestrou Džaginu jako rozházenou po kopcích. Neviděli jeho typickou dlouhou pušku, namířenou stále z jednoho okna na nepřátelskou Džaginu.
Jen jednou se stalo, že jeden občan z Džaginy šel ukrást ovci pastýřům za potokem, a když se šťastně vrátil, hlásil starostovi: „Bulukbašo, v potoce našel jsem hlavičku zurského plekteje.“
Elim Ghivar cítil se však úplně šťastným. — Byl pevně usazen v nedobytné kule zurského plekteje, a aby spřátelil se se všemi pěti náčelníky rodů v Džagině, uspořádal pro ně velké hody, čímž si je úplně naklonil. Takový kuvent (hody) dávno již neviděli, ani tolik měchů sladké budamije.
Elim Ghivar nabyl na vážnosti a stal se velmi roztomilým. Ale nejen to. Stal se i nábožným a vždy večer rozkládal koberec na travou zarostlém nádvoří směrem východním a volal zbožně: „L’ alahu, l’ alahu illahu lalahu!“ — s tím romantickým přáním, kdyby tak byl muezinem a volal to z mešity.
Byl takový rozumný a rozšafný, že ho Džagina zvolila za svého starostu. Stal se bulukbašou náš dobrý Elim Ghivar.
A léta mu plynula v klidu u měchů sladké budamije, až najednou přišla zvěst, že Srbové a jiní ďaurové táhnou na pašalík a s nimi komiti ze Starého Srbska a že letí jako bouře od severu, tak to znělo od kuly ke kule: „Akitan mešik ašiba.“ (Splácet staré dluhy.)
A vůdcem jejich že je syn vojvody Anastazia. Toho dne budamija Elimu Ghivarovi nechutnala. Vzpomínal, jak v Plečíně před léty dal ubičovat srbského vojvodu Anastazia.
Vyšel ven na skálu a odtamtud noční tmou viděl daleko na severu v horách plát ohně. Bylo to jako tisíce světlušek, a dole, pod jeho kulou, po horské cestě slyšel ržání koní a dupot lidí, zmatené výkřiky. To utíkali od severu z hor Arnauti, bašibozukové i pravidelné turecké vojsko a anatolská jízda, chlouba armády padišáha.
To se opakovalo i druhou noc. Tu se objevily ohně i na jihu a od Janiny bylo slyšet drsnou střelbu děl.
V těch tmavých nocích, kdy nizzamové zas zmateně běželi k severu od jihu, z Janinu, v noc, z níž nebylo návratu, vyciťoval Elim Ghivar, kdy ohně neúprosně sestupovaly blíž a blíže z hor, že plíží se sem se strašlivou jistotou naprostá zkáza.
Útesy skal v Epiru se třásly hřměním děl a ohnivé koule které osvětlovaly noc, to nebyly ohňostroje, vypalované o slavnosti bejramu, to byly plody staletého útisku, to bylo to hrozné heslo: „Akitan mešik ašiba.“
Za těch nocí pojal Elim Ghivar, rozšafný Arnaut, myšlenku, že se stane křesťanem, že se dá pokřtít z praktických důvodů.
Snad se nad ním jako nad křesťanem smiluje syn vojvody Anastazia.
Ráno vydal se do srbské vsi Mirkovo za potokem. Vyhnul se cestě, po které prchaly zástupy zdivočelých tureckých pluků, a po horských stezkách dorazil před polednem do vsi Mirkovo, ukryté v údolí. Tam našel brzy popa v kostele, který právě těžký zlatý kalich odnášel uschovat do hor.
Když uviděl pop Elima Ghivara a jeho arnautský pás, poručil duši Spasiteli.
Velmi byl překvapen, když týž jako beránek se zatvářil a řekl: „Alláh s tebou, musíš mne pokřtít, nevěřící pse! Mohamed nás opouští.“
A Elim Ghivar teprve zpozoroval, že pop ukrývá cosi pod pláštěm. Podstavec kalichu zaleskl se, jak pop v rozpacích plášť rozhrnul.
„Co to skrýváš přede mnou, pope?“ zvolal Elim Ghivar a stará zbojnická krev v něm se opět probudila.
„Aman! (Milost!)“ vykřikl pop.
Elim Ghivar cosi zamumlal, vytáhl revolver a střelil popa do hlavy. Sebral zlatý kalich se země, kopl do mrtvého popa a s kořistí zmizel ve vsi. Byl tak spokojen, že si vystřelil ještě na dva sedláky.
Za bukovým lesíkem potkal první četu komitů…
A pak se sám divil, jak to všechno šlo tak rychle. Viděli mrtvého popa a kalich u Elima Ghivara. Pak ho odvedli ke stromu. Nežli ho pověsili, požádal je o cigaretu. —
Tak to dopadlo, když Arnaut Elim Ghivar šel se dát pokřtít.
Svět společenský 2/5, 8. 12. 1912