Bylo už dobře pět hodin odpůldne, když Juraj Vručić vypletl se s velikým namáháním z porostu u řeky Drávy, z pichlavého jalovce, vysoké trávy a mladých doubků, jimiž celá rovina u řeky jest porostlá.
Ocitl se na lepší cestě, písčité, rozježděné vozy a rozdupané kopyty dobytka. Zde měl též lepší rozhled po okolí. Písčitá cesta točila se mezi nízkými vrbami, jichž průsekem bylo viděti obrysy vesnice, bílé domky, zeleň ovocných stromů, načervenalou věž kostelíka, a před vsí klátila se ve větru kukuřice na polích.
Juraj Vručić si oddechl a posadil se na chvíli do trávy. Hleděl na ves a spokojeně se usmál, když za vsí v dálce zahlédl se modrat pohoří. To byly ty „body“, z jejichž vinic dnes dopoledne pil ve Varaždíně červené víno!
„Ej, to bylo víno! Vypiješ litr a cítíš, jak se ti vráží do noh. Pak vypiješ druhý a cítíš, jak tě hřeje a do hlavy jak z nohou stoupají veselé myšlenky. Pak vypiješ třetí, a tu zpíváš, ba dokonce sám děláš písničky — když si dáváš čtvrtý litr, tu v celém těle každá žilka se třese, nejraději bys skákal po hlavě. Pak vyjdeš ven a chceš jít domů do Sudovčiny, spleteš si směr a jdeš silnicí k Ormoži do Štýrska. Pak máš náhle dobrou myšlenku, že nejdeš správně, že musíš jít na Štefanec, Semovec, Zamxak, Ebanovce a tudy domů na Sudovčinu. Obrátíš se zpět k Varaždínu, jdeš kolem starého hradu, kolem kasáren a hledáš cestu na Štefanec. Ptáš se lidí, usmíváš se, klátíš sebou, lidé se také smějí a nakonec zajdeš někam k řece Drávě. Tam je plno stezek. Někde pěšina vede srázně až do řeky. A zatrolené víno, jako by chtělo v těle skákat. Klopýtneš, a už máš ruce v jalovičí a popícháš se. A sotva vstaneš, objímáš malý doubek nebo svalíš se mezi ostružinu. Ale chvála bohu, už konečně jsi na dobré cestě a vidíš ves.“
To vše mluvil pro sebe Juraj Vručić, sedě na rozcestí. Zahleděl se ještě jednou na ves a pak pokračoval, dívaje se na modrou oblohu: „Dnes, přátelé, vrací se pozdě Juraj Vručić z trhu. Ráno zapřáh jsem koně a jel do Varaždína. Baže! Jednu klisnu a jednoho koně. Vedle klisny klusalo hříbě. Pěkné hříbě! Povídám čeledínovi: ‚Jeď rychle, chlapče, ať jsme ve Varaždíně a hříbě dobře prodáme.‘ Jedeme, prodáme hříbě za šedesát zlatých. Čeledína pošlu domů a trochu si popiju.“
Juraj Vručić přestal mluvit k obloze a obrátil se ke košaté olši. „To ale bylo hříbě! Ne jako sousedovo. To, chudák, skočilo na kůl a rozpáralo si břicho. Doktor mu ho sešil, ale co do něho! — Nu, chvála svatému patronu, že jsem konečně zde. — A co hezkých děvčat viděl jsem v trhu — a trh se vydařil. Vstanu a půjdu dál.“
Vručić těžkopádně povstal, pokřižoval se a opatrně položil ruku na koženou brašnu.
„Je v ní ještě peněz,“ řekl a pomalu kráčel po písčité cestě usmívaje se.
V šest hodin byl v Štefanci. Byl by přišel snad dřív, ale padl do kukuřice dívaje se, jak veliké jsou plody. Zdržel se také tím, že leže v kukuřici rozumoval, které děvče by si vzal, kdyby nebyl ženat, totiž z těch děvčat, která viděl na trhu. Konečně vstal, a bruče si „Co pravíš, má drahá,“ došel do Štefance.
Kráčel pomalu vesnicí, až na samém konci zastavil se před domem, kde nad vraty věchet kukuřičné slámy upoutal jeho pozornost.
Nebyl to obyčejný věchet jako nad jinými hostinci nebo statky, kde sedláci čepují víno. Tento věchet byl obrovský. Klátil se zavěšený na tyči, šuměl ve větříku, a čím více se Juraj Vručić na tento věchet díval, tím dostával větší a větši žízeň. Toto stavení zná! Ano! Zde jest nad dveřmi nadpis „Gostiena k veselomu Antonu“. Kolikrát se zde již zastavil, ale nad nadpisem je ještě cosi napsáno. A toho si dosud nevšiml.
Šel několik kroků pozpátku, aby lépe viděl, a četl:
Danas jesmo, sutra nismo,
tako veli sveto Pismo.
Bog če pital, gde ste bili,
kad kod Tončeka niste pili.
„Danas jesmo, sutra nismo. Dnes jsme a zítra nejsme,“ hovořil k sobě Vručić, „svatá pravda, tako veli sveto Pismo, baže svaté Písmo tak praví. Bog če pital — ku podivu, pán bůh že se ptal, kde jste byli — ba že, tady je to napsáno: Bog če pital, gde ste bili, kad kod Tončeka niste pili. — Ale ku podivu. Tak se sám pán bůh bude ptát: ‚Proč jste u Toníka nic nepili?‘ Svatá pravda. Je to hřích jít kolem hospody U veselého Antona a nedat si ani půl litru vína, vždyť tak dobře tu stojí: Danas jesmo, sutra nismo, a otec nebeský by se zlobil.“
Vručić se zamlčel, a pak nedbaje, že kolem něho stojí houf venkovských dětí, rozhodným hlasem pronesl: „Juraju Vručići, půjdeš na půl litru vína!“
Vešel do hospody a netrvalo to od jeho příchodu ani čtvrt hodiny a půllitrová láhev před ním byla prázdná.
„Dnes jsme a zítra nejsme,“ pronesl Vručić, „hospodáři, ještě jeden půllitr, ať nebeský otec se nehněvá. Dobře máš to nad vraty napsáno.“
„A jak skutečně to dobře vyloženo,“ přemýšlel při druhém půllitru, „každý páše hrozný hřích, když nepije tak dobrého vína. Náš župnik (farář) sice říká, že pitím dá člověk duši ďáblu, ale zde napsáno: ‚Bog če pital, gde ste bili, kad kod Tončeka niste pili.‘ Každý zhřeší, když zde nepije. Proč bych já hřešil, já, Juraj Vručić, když mohu mít peněz dost, hříbě dobře prodáno. Tak si dám teď celý litr. Danas jesmo, sutra nismo…“
Bylo již osm hodin večer, když Vručić nastoupil další cestu k domovu. Podíval se ještě jednou na nápis nad dveřmi, což provázel pochvalným mručením, a pak vrávoravým krokem zamířil k Semovcu.
Byl již večer, stáda šla z pastvy, všude ozýval se cinkot kravských zvonců, bučení dobytka, dupot a práskání bičů. Pasáci koní jeli na koních a pokřikovali na Vručiće, který stále bručel: „Danas jesmo, sutra nismo.“
Šel statně kupředu, odpočívaje chvílemi buď na hromádce štěrku, o kterou klopýtl, nebo v příkopu, kam spadl, vyhýbaje se stádu a koním.
Nakonec si spletl cestu. Se silnice zabočil nevědomky na jinou cestu, na cestu mezi lukami, táhnoucí se mezi křovím k Drávě a rozdělující se na nesčíslné množství pěšin, objevující se opět, jako by pěšiny splynuly v jeden bílý proud písku, až konečně cesta zmizela ve tmě večera v mlze, valící se po lukách a křovinách.
Nedbal toho. Šel, stále šel. Dral se kupředu, křoví mu drásalo šaty.
V tom tichém večeru u řeky Drávy ozývalo se z úst jeho v neznámé melodii: „Danas jesmo, sutra nismo… tako veli sveto Pismo…“
Blízko ozval se tmou hukot, jako když řeka šumí a pění se.
Juraj Vručić ocitl se v tom okamžiku nevědomky u břehu řeky Drávy, na jednom z těch vysokých břehů, které rok od roka se rozšiřují a podmílají, drolí se ve dne v noci…
„Danas jesmo, sutra nismo,“ ozvalo se z jeho úst.
Vručić byl již na samém srázu. Zazpíval ještě jednou. „Danas jesmo,“ ozvalo se na břehu, „sutra nismo —“ doznělo již dole a vmísilo se v hukot řeky…
Juraje Vručiće odnášel divoký proud Drávy, z které ani dobrý plavec by v těch místech nevyplaval…
Danas jesmo, sutra nismo!
Psáno roku 1907