Kdo přečte tento nadpis, pomyslí si: „Co mi do maďarské pošty? Pošta jako pošta. Kdyby se psalo snad o zařízení pošty někde v Jižní Africe mezi Křováky, bylo by to velmi zajímavé, ale psát o poště v Translajtanii…“
Podám důkaz, že i maďarská pošta má své půvaby pro cestovatele, jako kdyby se ocitl někde pod rovníkem v krajích obývaných divochy, stojících na nižším stupni vzdělání.
Bylo to ve větším městečku, jakých jest několik na Slovensku, jako Žilina, Trenčín, Nové Město nad Váhem, kde jest ohromná většina slovenská, ale ráz vše má maďarský. V takovém místě seděl jsem v hostinci s několika známými a naslouchal bzučení much a zívání maďarsky hovořících sklepníků. Mluvili jsme o poměrech a jeden pán obrátil se ke mně s otázkou, zdali vím, co jest to maďarská pošta. Odvětím, že právě zítra hodlám podívati se na poštu, zdali mně nedošly peníze nebo psaní. „Tak se těšte,“ vmísil se v hovor jistý obchodník, „jestli se vám dostane štěstí, že vůbec vám nevydají ani peněz, ani listů, budete na maďarské pošty vzpomínat. Povím vám jenom toto. Přišel jsem před 2 lety do Žiliny a šel si vyzvednouti peníze. Měl jsem s sebou zbrojní pas, na němž je přece popis osoby. Ukáži jej úřadníkovi. Ten se na mne podívá a praví, že mně nemůže vydati peněz, poněvadž ten popis se na mne nehodí. K tomu jeden vzadu sedící úřadník podotkl, že to nejsem já. ‚Oči, stojí zde,‘ pravil, ‚máte prý hnědé, a vy máte černé.‘ Odvětím, že každý musí uznat, že mám oči hnědé, jak stojí v pasu. Černé oči že jsem měl, ale jen čtrnáct dní po narození. ‚Pak prý jste postavy prostřední, ale to není pravda, vy jste vysoký!‘ Odpusťte, vysoký nejsem, jedině snad, jsa porovnáván s malými lidmi, odvětil jsem a přitom zahleděl se na úřadníka, který byl postavy velmi malé. Úřadník se zarděl a odpověděl: ‚Neurážejte úřad, já jsem snad nějaký trpaslík? Pamatujte si, že pošta v Uhrách se nesmí urážet, ostatně v pasu stojí, že váš nos jest souměrný, ale jak vidím, máte nos na křivo.‘ Pokud se pamatuji, měl jsem v životě vždy nos úplně rovný, i ráno, než jsem se vydal na ulici, podíval jsem se do zrcadla a neviděl na sobě žádné abnormality.
Až teď, během deseti minut, stal se ze mne člověk postavy vysoké, oči mně zčernaly, nos se zkřivil.
Snad pohledem na ty maďarské nadpisy a vysedlé lícní kosti houfu mne obklopivších úřadníků.
‚Tady stojí,‘ ujal se slova jiný úřadník, ‚že nemáte žádného zvláštního znamení, a podívejte se, co to máte zde na bradě?‘
To jest rána neúplně zahojená, kterou mně způsobil holič v Ilavě, při holení, vysvětloval jsem, bude-li pánům libo, mohou jeti do Ilavy, dát se holit a vrátí se plni zvláštních znamení na tváři.
‚Pošta není k tomu, aby si někdo dělal z ní blázny,‘ zamručel jiný úřadník. ‚Kdo ví, co jste.‘
Odpusťte, neurážejte, vydejte mně peníze a uznejte, že popis osoby se na mne úplně hodí, pravil jsem, jinak si půjdu stěžovati.
‚Jděte si, kam chcete,‘ ozval se úřadník.
Šel jsem k přednostovi, a ten teprve po dlouhém hádání a vysvětlování zjistil, že ten člověk v pasu popsaný a já jest jedna a táž osoba, avšak, že třeba jest se pojistiti proti všemožnému omylu, což se stane tím způsobem, že někdo z města, který mne zná a kterého zná i pan přednosta, se za mne svým podpisem zaručí.
Po hodině přišel jsem s jedním pánem, známou osobností z města, a bylo mně řečeno, že pro mne zde není ničeho. Tak to trvalo celkem dvě hodiny, ale vím aspoň, co jest to maďarská pošta.“
Obchodník skončil a ještě dlouho bavili jsme se vypravováním o poměrech.
V noci nemohl jsem usnouti, zdálo se mi, že jsem na maďarské poště a kolem mne že stojí spousty úřadníků, kteří mne chtějí přesvědčit, že já vůbec neexistuji. Právě, když mne již přesvědčil, že jsem mrtev, probudil jsem se, ale lomcovala mnou zima.
Okolo půl deváté šel jsem na poštu.
Vcházím a rozhlížím se kolem. U okna s nadpisem: „Postatakarék-pénztár közvetítö hivatala“ spal úřadník.
Zakašlal jsem. Úřadník se probudil, podíval se na mne, obrátil se zády, vzal do ruky noviny „Pesti Hirlap“ a počal klidně čísti.
Ptám se česky sluhy, kde lze vyzvednouti peníze nebo psaní poslané poste restante.
Sluha pokrčil rameny, že nerozumí česky a odešel.
Rozhlížím se po nadpisech. Samé maďarské nadpisy, slovenský ani jeden. „Tavirda“, „Levél posta“, „Utatványok“, „Kocsiposta“, „Fioktérlök“ střídaly se před zrakem.
Vzadu místnosti ozval se dunivý pád jakéhosi předmětu.
Nějaký spící úřadník spadl se židle na zem. Ten bude nyní jistě vzhůru, pomyslil jsem si a šel k němu s otázkou, zdali není zde nic na jméno Jaroslav Hašek.
Úřadník pomalu se zvedal a zabručel: „Nem tudom tótul*,“ a šel se podívat.
Převracel listy a asi třikrát se mne ptal, na jaké jméno. „Není zde nic na vás. Z Čech jest zde jen poukázka na peníze na jméno Haška.“
„Dovolte, to jest moje jméno,“ pravím. — Úřadník zívl. „Vy se jmenujete Hašek a ne Haška.“ — „Zajisté,“ odvětil jsem, „Hašek a ne Haška, ale poukázka jest na jméno Haška, totiž v češtině jest to akusativ s předložkou na.“
„Dovolte,“ zabručel úřadník, „v maďarštině zůstane Hašek, já se jmenuji ku příkladu Szamáry a zůstanu Szamáry neustále, jen v akusativě přidáme t, řekneme tedy Szamáryt, jakpak chcete tvrdit, že akusativ od Hašek je Haška. My v Uhrách tak nemluvíme.“
Úřadník, který spal pod nadpisem „Postatakarék pénztár“, se přiblížil. „Hlouposti, vy jednoduše jste Hašek a ne Haška, ta poukázka vám nepatří.“
Marné bylo moje vysvětlování, páni Maďaři nemohli a nemohli pochopit, že akusativ mužského rodu v češtině se může končit na a.
Nemohli pochopit, že předložka na určuje čtvrtý pád. Proč prý chci peníze, které mně nenáleží.
Nevím, jak by to bylo se mnou dopadlo, kdybych byl rychle si nevypůjčil od jednoho pána slovenskou mluvnici, kdež černé na bílém stálo, že koncovka mužského rodu může býti a.
Pak konečně mně vydali peníze.
Když jsem odcházel, zahučel za mnou úřadník: „Magyarvagyunk országban“ a jiný dodal: „Postában.“
Pán, který mně pomáhal přesvědčovati úřadníky, zašeptal: „Ano, jsme v Maďarii.“ Dodal jsem: „Na poště.“
V hostinci pravil ke mně známý obchodník: „Kde jste se domníval, že jste?“
Odvětil jsem: „Mezi Křováky, ale byl jsem na maďarské poště.“
V Liptovském svatém Mikuláši.
Národní listy 42/275, 6. 10. 1902
*) Nerozumím slovensky.