Jaroslav Hašek:

Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války

La intervención del buen soldado Shveik en la Guerra Mundial


„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.

—Bueno, nos mataron a Fernando1 —dijo la casera del señor Shveik, quien al abandonar el servicio militar hace años, tras ser declarado definitivamente idiota por la Comisión Médica Militar, comenzó a vivir de la venta de perros, repulsivas monstruosidades sin raza a las que falsificaba el árbol genealógico.

Kromě tohoto zaměstnání byl stížen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.

Además de esa ocupación, le afligía el reuma, y precisamente en ese instante se estaba friccionando las rodillas con un bálsamo.

„Kerýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.“

—¿Qué Fernando, señora Müllerová? —preguntó, sin dejar de frotarse las rodillas—. Yo conozco a dos Fernandos: uno es sirviente del boticario Průša, que una vez se bebió por equivocación una botella de loción para el cabello; y conozco también a Fernando Kokoška, el que recoge cagadas de perro.2 En ambos casos no se perdería nada.

„Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho.“

—Pero, señor, se trata del archiduque Fernando, el de Konopiště,3 el gordo, el devoto.

„Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?“

—¡Por Dios! —exclamó Shveik—, qué bien. ¿Y dónde le sucedió eso al señor archiduque?

„Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu.“

—Parece que le tiraron con un revólver en Sarajevo, señor. Iba con su archiduquesa en un automóvil.

„Tak se podívejme, paní Müllerová, v automobilu. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak taková jízda automobilem může nešťastně skončit. A v Sarajevu k tomu, to je v Bosně, paní Müllerová. To udělali asi Turci. My holt jsme jim tu Bosnu a Hercegovinu neměli brát. Tak vida, paní Müllerová. On je tedy pan arcivévoda už na pravdě boží. Trápil se dlouho?“

—¡Hay que ver!, señora Müllerová, ¡en un automóvil! Sí, un señor así se lo puede permitir, y ni siquiera piensa que ese paseo en automóvil puede terminar de forma trágica. Y eso en Sarajevo, que está en Bosnia, señora Müllerová. Seguro que lo hicieron los turcos. Nunca debimos tomarles esa Bosnia y Herzegovina.4 ¡Ah, señora Müllerová! ¡Así pues el señor archiduque ya se encuentra ante Dios Padre. ¿Sufrió mucho?

„Pan arcivévoda byl hned hotovej, milostpane. To vědí, že s revolverem nejsou žádný hračky. Nedávno taky si hrál jeden pán u nás v Nuslích s revolverem a postřílel celou rodinu i domovníka, kterej se šel podívat, kdo to tam střílí ve třetím poschodí.“

—El señor archiduque quedó listo en un instante, señor. Usted sabe, con un revólver no se puede jugar. No hace mucho también jugaba con un revólver un señor en nuestro barrio Nusle,5 y mató a toda una familia, e incluso al portero, que fue a ver quién disparaba en el tercer piso.

„Někerej revolver, paní Müllerová, vám nedá ránu, kdybyste se zbláznili. Takovejch systémů je moc. Ale na pana arcivévodu si koupili jistě něco lepšího, a taky bych se chtěl vsadit, paní Müllerová, že ten člověk, co mu to udělal, se na to pěkně voblík. To vědí, střílet pana arcivévodu, to je moc těžká práce. To není, jako když pytlák střílí hajnýho. Tady jde vo to, jak se k němu dostat, na takovýho pána nesmíte jít v nějakých hadrech. To musíte jít v cylindru, aby vás nesebral dřív policajt.“

—Algunos revólveres, señora Müllerová, no disparan aunque se vuelva uno loco. Los hay de muchos sistemas. Pero al señor archiduque le compraron algo mejor, y apostaría, señora Müllerová, a que el hombre que lo hizo se vistió bien para ello. Ya sabe usted: matar a un archiduque es un trabajo muy difícil; no es como cuando un cazador furtivo le dispara a un guardabosque. Se trata de cómo llegar hasta él, y uno no puede ir harapiento. Para acercarse a un señor así hay que llevar sombrero de copa para que a uno no se lo lleve antes la policía.

„Vono prej jich bylo víc, milostpane.“

—Se dice que eran más de uno, señor.

„To se samo sebou rozumí, paní Müllerová,“ řekl Švejk, konče masírování kolen, „kdybyste chtěla zabít pana arcivévodu, nebo císaře pána, tak byste se jistě s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono, a pak se dílo podaří, jak je to v tej naší hymně. Hlavní věcí je vyčíhat na ten moment, až takovej pán jede kolem. Jako, jestli se pamatujou na toho pana Lucheniho, co probod naši nebožku Alžbětu tím pilníkem. Procházel se s ní. Pak věřte někomu; vod tý doby žádná císařovna nechodí na procházky. A vono to čeká ještě moc osob. A uvidějí, paní Müllerová, že se dostanou i na toho cara a carevnu, a může být, nedej pánbůh, i na císaře pána, když už to začli s jeho strýcem. Von má, starej pán, moc nepřátel. Ještě víc než ten Ferdinand. Jako nedávno povídal jeden pán v hospodě, že přijde čas, že ty císařové budou kapat jeden za druhým a že jim ani státní návladnictví nepomůže. Pak neměl na útratu a hostinský ho musel dát sebrat. A von mu dal facku a strážníkovi dvě. Pak ho odvezli v košatince, aby se vzpamatoval. Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. To je zas ztráta pro Rakousko. Když jsem byl na vojně, tak tam jeden infanterista zastřelil hejtmana. Naládoval flintu a šel do kanceláře. Tam mu řekli, že tam nemá co dělat, ale on pořád vedl svou, že musí s panem hejtmanem mluvit. Ten hejtman vyšel ven a hned mu napařil kasárníka. Von vzal flintu a bouch ho přímo do srdce. Kulka vyletěla panu hejtmanovi ze zad a ještě udělala škodu v kanceláři. Rozbila flašku inkoustu a ten polil úřední akta.“

—Ni que decir tiene, señora Müllerová —dijo Shveik, terminando el masaje de las rodillas—. Si usted pretendiera matar al señor archiduque o al señor Emperador, tendría seguramente que aconsejarse de alguien. Dos cabezas piensan más que una. Una aconseja esto, la otra aquello, y «la obra prosperará»,6 como dice nuestro himno. Lo principal es acechar el instante en que un señor de esa categoría pasa por nuestro lado. Recuerde a aquel señor Lucheni, que hirió con una lime a nuestra difunta emperatriz Isabel.7 Estaba paseando con ella. Créame, desde ese momento, ninguna emperatriz salió más de paseo. Y eso les espera a muchas personas más. Y verá, señora Müllerová, que llegarán hasta el zar y la zarina, y quizás, no lo quiera Dios, también hasta el señor Emperador, pues ya empezaron por su tío.8 El anciano señor tiene muchos enemigos. Todavía más que Fernando. Hace algún tiempo, un señor, en la taberna, decía que llegaría el día en que los emperadores caerían uno tras otro y que ni el Fiscal del Estado los podría salvar. Luego, como no había consumido nada, el tabernero tuvo que mandarlo arrestar. Y el tipo respondió dándole una bofetada al tabernero y dos al guardia. Después le dieron un paseo en el carro patrulla, para que recobrara el conocimiento. Sí, señora Müllerová, ¡hoy sucede cada cosa! Esto será una pérdida para Austria. Cuando yo estaba en el ejército, un soldado de infantería mató a un capitán. Cargó el fusil y se fue para la oficina. Le dijeron que no tenía nada que hacer allí, pero él seguía en sus trece, alegando que tenía que hablar con el capitán, y en cuanto salió éste, le puso una guardia. Cogió el fusil y le disparó directamente al corazón. La bala le salió al señor capitán por atrás, y lo que es peor, causó daños en la oficina. Rompió un frasco de tinta y ésta manchó las actas.

„A co se stalo s tím vojákem?“ otázala se po chvíli paní Müllerová, když Švejk se oblékal.

—Y ¿qué pasó con el soldado? —preguntó después de un momento la señora Müllerová, mientras Shveik se vestía.

„Voběsil se na kšandě,“ řekl Švejk, čistě si tvrdý klobouk. „A ta kšanda nebyla ani jeho. Tu si vypůjčil od profousa, že prý mu padají kalhoty. Měl čekat, až ho zastřelejí? To vědí, paní Müllerová, že v takový situaci jde každému hlava kolem. Profousa za to degradovali a dali mu šest měsíců. Ale von si je nevodseděl. Utek do Švejcar a dneska tam dělá kazatele ňáký církve. Dneska je málo poctivců, paní Müllerová. Já si představuju, že se pan arcivévoda Ferdinand také v tom Sarajevu zmejlil v tom člověkovi, co ho střelil. Viděl nějakého pána a myslil si: To je nějakej pořádnej člověk, když mně volá slávu. A zatím ho ten pán bouch. Dal mu jednu nebo několik?“

—Se ahorcó con un par de tirantes —dijo Shveik, limpiando su sombrero hongo—. Y los tirantes ni siquiera eran suyos. Se los pidió prestados al carcelero, con el pretexto de que se le caían los pantalones. ¿Había de esperar a que lo fusilaran? Usted sabe, señora Müllerová, en estas situaciones le da vueltas la cabeza a cualquiera. Ello fue causa de que degradaran al carcelero y le echaran seis meses. Pero él no los cumplió; huyó a Suiza y hoy trabaja de predicador en una iglesia. Hoy día no hay muchas personas honestas, señora Müllerová. Yo me imagino que también en Sarajevo el señor archiduque Fernando se equivocó con el hombre que le dio muerte. Vio a un señor parado allí y pensó: «Debe ser un hombre decente cuando me está dando vivas.» Y, entretanto, el señor lo mató. ¿Le dio uno o varios tiros?

„Noviny píšou, milostpane, že pan arcivévoda byl jako řešeto. Vystřílel do něho všechny patrony.“

—El periódico dice que el señor archiduque quedó hecho una criba. Acertó a darle con todas las balas.

„To jde náramně rychle, paní Müllerová, strašně rychle. Já bych si na takovou věc koupil brovnink. Vypadá to jako hračka, ale můžete s tím za dvě minuty postřílet dvacet arcivévodů, hubenejch nebo tlustejch. Ačkoliv, mezi námi řečeno, paní Müllerová, že do tlustýho pana arcivévody se trefíte jistějc než do hubenýho. Jestli se pamatujou, jak tenkrát v Portugalsku si postříleli toho svýho krále. Byl taky takovej tlustej. To víte, že král nebude přece hubenej. Já tedy teď jdu do hospody U kalicha, a kdyby někdo sem přišel pro toho ratlíka, na kterýho jsem vzal zálohu, tak mu řeknou, že ho mám ve svém psinci na venkově, že jsem mu nedávno kupíroval uši a že se teď nesmí převážet, dokud se mu uši nezahojí, aby mu nenastydly. Klíč dají k domovnici.“

—Eso es una cosa muy rápida, señora Müllerová, terriblemente rápida. Para una cosa así, yo me compraría una Browning. Parece un juguete, pero con ella se puede matar en dos minutos a veinte archiduques, flacos o gordos. Aunque, dicho sea entre nosotros, señora Müllerová, en un señor archiduque gordo se acierta más fácilmente que en uno flaco. Quizás recuerde usted cuando mataron al rey de Portugal; era un tipo gordo.9 Claro, si es rey, no puede ser flaco. Y ahora yo me voy a la taberna El Cáliz, y si alguien viniera a buscar ese perro ratonero, por el cual recibí ya un anticipo, dígale que lo tengo en mi perrera en el campo, que hace poco le corté las orejas y que no puede viajar mientras no le cicatricen, pues se le podrían resfriar. La llave désela al portero.


— — —

V hospodě U kalicha seděl jen jeden host. Byl to civilní strážník Bretschneider, stojící ve službách státní policie. Hostinský Palivec myl tácky a Bretschneider se marně snažil navázat s ním vážný rozhovor.

En la taberna El Cáliz había sólo un parroquiano: era el agente secreto Bretschneider, al servicio de la policía estatal. El tabernero Palivec lavaba los platillos y Bretschneider trataba inútilmente de entablar una conversación seria con él.

Palivec byl známý sprosťák, každé jeho druhé slovo byla zadnice nebo hovno. Přitom byl ale sečtělý a upozorňoval každého, aby si přečetl, co napsal o posledním předmětě Victor Hugo, když líčil poslední odpověď staré gardy Napoleonovy Angličanům v bitvě u Waterloo.

Palivec era un grosero reconocido, de cada dos palabras suyas, una era «culo» o «mierda». Pero era muy leído y recomendaba a todos que leyeran lo que Víctor Hugo escribió sobre este tema al describir la respuesta final de la vieja guardia de Napoleón a los ingleses en la batalla de Waterloo.10

„To máme pěkné léto,“ navazoval Bretschneider svůj vážný rozhovor.

—Tenemos un espléndido verano —dijo Bretschneider, tratando de entablar una conversación seria.

„Stojí to všechno za hovno,“ odpověděl Palivec, ukládaje tácky do skleníku.

—Todo es una mierda —replicó Palivec, mientras amontonaba los platillos junto a las jarras.

„Ty nám to pěkně v tom Sarajevu vyvedli,“ se slabou nadějí ozval se Bretschneider.

—Buena travesura nos han hecho en Sarajevo —observó Bretschneider con una débil esperanza.

„V jakým Sarajevu?“ otázal se Palivec, „v tej nuselskej vinárně? Tam se perou každej den, to vědí, Nusle.“

—¿En qué Sarajevo? —inquirió Palivec—. ¿En esa taberna de Nusle? Allí hay pelea todos los días. Ya sabe usted como es ese barrio de Nusle.

„V bosenském Sarajevu, pane hostinský. Zastřelili tam pana arcivévodu Ferdinanda. Co tomu říkáte?“

—En el Sarajevo de Bosnia, señor tabernero. Fue allá donde mataron al señor archiduque Fernando. ¿Qué le parece?

„Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel,“ odpověděl slušně pan Palivec, zapaluje si dýmku, „dneska se do toho míchat, to by mohlo každému člověkovi zlomit vaz. Já jsem živnostník, když někdo přijde a dá si pivo, tak mu ho natočím. Ale nějaký Sarajevo, politika nebo nebožtík arcivévoda, to pro nás nic není, z toho nic nekouká než Pankrác.“

—Yo no me enredo en esas cosas. Que no me vengan a jorobar con eso —replicó decentemente el señor Palivec, encendiendo su pipa—. Mezclarse hoy en eso le podría costar el pescuezo a cualquiera. Yo soy un pequeño industrial, y si alguien viene a tomarse una cerveza se la sirvo. Pero ese Sarajevo, la política o el difunto archiduque, eso no es para nosotros. Eso huele a Pankrác.11

Bretschneider umlkl a díval se zklamaně po pusté hospodě.

Bretschneider calló y contempló desilusionado la taberna desierta.

„Tady kdysi visel obraz císaře pána,“ ozval se opět po chvíli, „právě tam, kde teď visí zrcadlo.“

—Hace algún tiempo tenía colgado aquí el retrato del señor Emperador —dijo de nuevo después de un momento—, precisamente allí, donde está ahora el espejo.

„Jó, to mají pravdu,“ odpověděl pan Palivec, „visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by být z toho nepříjemnosti. Copak to potřebuju?“

—Tiene usted razón —respondió el señor Palivec—; allí estaba y las moscas cagaban en él, así que decidí meterlo en la buhardilla. Ya usted sabe, alguien hubiese podido hacer alguna observación y causarme disgustos, y ¿qué necesidad tengo yo de eso?

„V tom Sarajevu muselo to být asi ošklivý, pane hostinský.“

—¿No le parece que fue muy feo lo de Sarajevo, señor tabernero?

Na tuto záludně přímou otázku odpověděl pan Palivec neobyčejně opatrně:

El señor Palivec respondió con extraordinaria cautela a esta pregunta, dirigida al mismo estómago.

„V tuhle dobu bývá v Bosně a Hercegovině strašný horko. Když jsem tam sloužil, tak museli dávat našemu obrlajtnantovi led na hlavu.“

—En esta época del año hace un calor terrible en Bosnia y Herzegovina. Cuando yo estaba allá, en el servicio militar, le tuvieron que poner hielo en la cabeza a nuestro teniente del regimiento.

„U kterého pluku jste sloužil, pane hostinský?“

—¿En qué regimiento servía usted, señor tabernero?

„Na takovou maličkost se nepamatuju, já jsem se nikdy o takovou hovadinu nezajímal a nikdy jsem nebyl na to zvědavej,“ odpověděl pan Palivec, „přílišná zvědavost škodí.“

—No recuerdo esas pequeñeces, jamás me he preocupado de esos asuntos, ni tuve nunca curiosidad por saberlo —replicó el señor Palivec—; la curiosidad excesiva hace daño.

Civilní strážník Bretschneider definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve příchodem Švejka, který, vstoupiv do hospody, poručil si černé pivo s touto poznámkou:

El agente secreto Bretschneider calló definitivamente, y su ceñuda expresión mejoró sólo con la llegada de Shveik, el cual, al entrar en la taberna, pidió una cerveza negra mientras hacía esta observación:

„Ve Vídni dneska taky mají smutek.“

—En Viena también hoy es día de luto.

Bretschneidrovy oči zasvítily plnou nadějí; řekl stručně:

Los ojos de Bretschneider brillaron llenos de esperanza.

„Na Konopišti je deset černých práporů.“

—En Konopiště hay diez banderas negras.

„Má jich tam být dvanáct,“ řekl Švejk, když se napil.

—Debiera haber doce —dijo Shveik después de beber.

„Proč myslíte dvanáct?“ otázal se Bretschneider.

—¿Por qué doce? —preguntó Bretschneider.

„Aby to šlo do počtu, do tuctu, to se dá lepší počítat a na tucty to vždycky přijde lacinějc,“ odpověděl Švejk.

—Para que el número sea redondo: la docena se cuenta mejor y por docenas siempre sale más barato —respondió Shveik.

Panovalo ticho, které přerušil sám Švejk povzdechem:

Reinó un silencio que rompió el propio Shveik con un suspiro.

„Tak už tam je na pravdě boží, dej mu pánbůh věčnou slávu. Ani se nedočkal, až bude císařem. Když já jsem sloužil na vojně, tak jeden generál spadl s koně a zabil se docela klidně. Chtěli mu pomoct zas na koně, vysadit ho, a divějí se, že je úplně mrtvej. A měl taky avancírovat na feldmaršálka. Stalo se to při přehlídce vojska. Tyhle přehlídky nikdy nevedou k dobrýmu. V Sarajevě taky byla nějaká přehlídka. Jednou se pamatuji, že mně scházelo při takové přehlídce dvacet knoflíků u mundúru a že mě zavřeli za to na čtrnáct dní do ajnclíku a dva dni jsem ležel jako lazar, svázanej do kozelce. Ale disciplína na vojně musí být, jinak by si nikdo nedělal z ničeho nic. Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ‚Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.‘ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.“

—Bueno, ya se encuentra en el reino de Dios. Que Dios le dé la gloria eterna. Ni siquiera pudo llegar a ser emperador. Cuando yo estaba en el ejército, un general se cayó del caballo y se mató de la manera más tranquila. Lo querían subir de nuevo al caballo, montarlo, y se asombraban de que estuviera completamente muerto. Pronto lo iban a ascender a mariscal de campo. Sucedió esto durante una revista a las tropas. Esas revistas nunca traen nada bueno. En Sarajevo también hubo una revista. Recuerdo que, una vez, me faltaban veinte botones de la guerrera en una parada y que por eso me encerraron catorce días en el calabozo; dos días estuve como un inválido atado de pies y manos.12 Pero en el servicio militar debe haber disciplina, de otro modo nadie se ocuparía de nada. Nuestro teniente de regimiento, Makovec, siempre nos decía: «Comprendan, imbéciles, que tiene que haber disciplina; sin ella se subirían a los árboles como los monos. Pero el servicio militar se encargará de hacer de ustedes hombres, so idiotas.» ¿Y no es cierto? Imagínense un parque, digamos en Karlák,13 y en cada árbol un soldado sin disciplina. Ése siempre fue mi mayor temor.

„V tom Sarajevu,“ navazoval Bretschneider, „to udělali Srbové.“

—Lo de Sarajevo —continuó Bretschneider— lo hicieron los servios.

„To se mýlíte,“ odpověděl Švejk, „udělali to Turci, kvůli Bosně a Hercegovině.“

—Se equivoca —respondió Shveik—, lo hicieron los turcos por lo de Bosnia y Herzegovina.

A Švejk vyložil svůj názor na mezinárodní politiku Rakouska na Balkáně. Turci to prohráli v roce 1912 se Srbskem, Bulharskem a Řeckem. Chtěli, aby jim Rakousko pomohlo, a když se to nestalo, střelili Ferdinanda.

Y Shveik expuso su opinión acerca de la política internacional de Austria en los Balcanes. Los turcos perdieron en el año 1912 la guerra contra Servia, Bulgaria y Grecia. Querían que Austria los ayudara y cuando no lo hizo, mataron a Fernando.

„Máš rád Turky?“ obrátil se Švejk na hostinského Palivce, „máš rád ty pohanský psy? Viď že nemáš.“

—¿Te gustan los turcos? —Shveik se dirigió al tabernero Palivec—. ¿Te gustan esos perros paganos? ¿Verdad que no te gustan?

„Host jako host,“ řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš. To je moje zásada. Jestli to tomu našemu Ferdinandovi udělal Srb nebo Turek, katolík nebo mohamedán, anarchista nebo mladočech, mně je to všechno jedno.“

—Son parroquianos como otros cualesquiera —dijo Palivec—. Para nosotros los pequeños industriales, ninguna política es válida. Paga tu cerveza, siéntate en la taberna y habla lo que quieras: ése es mi principio. Si el que se lo hizo a nuestro Fernando es servio o turco, católico o mahometano, anarquista o Joven Checo,14 me importa un bledo.

„Dobře, pane hostinský,“ ozval se Bretschneider, který opět pozbýval naděje, že z těch dvou se dá někdo chytit, „ale připustíte, že je to velká ztráta pro Rakousko.“

—Bien, señor tabernero —dijo Bretschneider, nuevamente esperanzado de poder agarrar a uno de los dos—; pero olvida que es una gran pérdida para Austria.

Místo hostinského odpověděl Švejk:

En lugar del tabernero respondió Shveik:

„Ztráta to je, to se nedá upřít. Hrozná ztráta. Von se Ferdinand nedá nahradit nějakým pitomou. Von měl bejt jenom ještě tlustější.“

—Es una pérdida, no se puede negar; una terrible pérdida. A Fernando no se le puede sustituir por cualquier imbécil. Sólo que podía ser un poco más gordo.

„Jak to myslíte?“ ožil Bretschneider.

—¿Por qué piensa así? —se reanimó Bretschneider.

„Jak to myslím?“ odvětil spokojeně Švejk. „Docela jenom takhle. Kdyby byl bejval tlustější, tak by ho jistě už dřív ranila mrtvice, když honil ty báby na Konopišti, když tam v jeho revíru sbíraly roští a houby, a nemusel zemřít takovou hanebnou smrtí. Když to povážím, strýc císaře pána, a voni ho zastřelejí. Vždyť je to ostuda, jsou toho plný noviny. U nás před léty v Budějovicích probodli na trhu v nějaké takové malé hádce jednoho obchodníka s dobytkem, nějakého Břetislava Ludvíka. Ten měl syna Bohuslava, a kam přišel prodávat prasata, nikdo od něho nic nekoupil a každý říkal: ‚To je syn toho probodnutýho, to bude asi také pěknej lump.‘ Musel skočit v Krumlově z toho mostu do Vltavy a museli ho vytáhnout, museli ho křísit, museli z něho pumpovat vodu a von jim musel skonat v náručí lékaře, když mu dal nějakou injekci.“

—¿Por qué pienso así? —repuso con tranquilidad Shveik—. Por esta sencilla razón: si hubiera sido más gordo le hubiera dado antes una apoplejía, cuando se entregaba a la persecución de las mujeres que recogían malezas y hongos15 en su coto de caza de Konopiště, y no le hubiera alcanzado una muerte tan vergonzosa, pues debemos considerar que es tío del señor Emperador el que han asesinado. ¡Pero si es una vergüenza! Los periódicos sólo escriben sobre eso. Hace años, en nuestra ciudad, Budějovice, apuñalaron en una pequeña riña a un comerciante de ganado, un tal Břetislav Ludvík. Éste tenía un hijo llamado Bohuslav. Adondequiera que éste fuera a vender cerdos, nadie quería comprarle. Todos decían: «Es el hijo del apuñalado; seguramente es también un buen pillo.» No le quedó más remedio que saltar desde el puente de Krumlov al río Vltava, y tuvieron que sacarlo, tratar de revivirlo, de sacarle el agua que había tragado, y él hubo de morir en brazos del médico cuando éste le ponía una inyección.

„Vy ale máte divná přirovnání,“ řekl Bretschneider významně, „mluvíte napřed o Ferdinandovi a potom o obchodníku s dobytkem.“

—Usted hace unas comparaciones muy raras —dijo Bretschneider significativamente—. Primero habla de Fernando y luego de un comerciante de ganado.

„Ale nemám,“ hájil se Švejk, „bůh mě chraň, abych já chtěl někoho k někomu přirovnávat. Pan hostinský mne zná. Viď že jsem nikdy nikoho k někomu nepřirovnával? Já bych jenom nechtěl být v kůži té vdovy po arcivévodovi. Co teď bude dělat? Děti jsou sirotkové, panství v Konopišti bez pána. A vdávat se zas za nějakého nového arcivévodu? Co z toho má? Pojede s ním zas do Sarajeva, a bude vdovou podruhé. To byl ve Zlivi u Hluboké před léty jeden hajný, měl takové ošklivé jméno Pinďour. Zastřelili ho pytláci a zůstala po něm vdova s dvěma dítkami a vzala si za rok opět hajného, Pepíka Šavlovic z Mydlovar. A zastřelili jí ho taky. Pak se vdala potřetí a vzala si zas hajného a povídá: ‚Do třetice všeho dobrého. Jestli teď se to nepodaří, tak už nevím, co udělám.‘ To se ví, že jí ho zas zastřelili, a to už měla s těmi hajnými šest dětí dohromady. Byla až v kanceláři knížete pána na Hluboké a stěžovala si, že má s těmi hajnými trápení. Tak jí odporučili porybnýho Jareše z ražické bašty. A co byste řekli, utopili jí ho při lovení rybníka, a měla s ním dvě děti. Pak si vzala nunváře z Vodňan, a ten ji jednou v noci klepl sekyrou a šel se dobrovolně udat. Když ho potom u krajského soudu v Písku věšeli, ukousl knězi nos a řekl, že vůbec ničeho nelituje, a také řekl ještě něco hodně ošklivého o císaři pánovi.“

—De ningún modo —se defendió Shveik—, Dios me guarde de comparar a nadie. El tabernero me conoce. ¿Verdad que nunca me gusta comparar a nadie? Sólo que no quisiera estar en el pellejo de la viuda del archiduque. ¿Que hará ahora? Los niños están huérfanos; las tierras de Konopiště sin amo. ¿Casarse otra vez con algún nuevo archiduque? ¿Qué gana con eso? Irá con él de nuevo a Sarajevo y enviudará por segunda vez. Hace años, en Zliv de Hluboká, vivía un guardabosque que llevaba el feo nombre de Pinďour. Lo mataron los cazadores furtivos y la viuda quedó con dos niños pequeños. Al año se casó de nuevo con otro guardabosque, Pepík Šavlovic de Mydlovary, y se lo mataron también. Se casó por tercera vez, de nuevo con un guardabosque, y dijo: «A la tercera va la vencida. Si ahora no sale bien, no sé lo que haré.» Pues se lo mataron igualmente, y ya tenía seis hijos de los guardabosques. Se llegó hasta la oficina del señor príncipe en Hluboká, para quejatse de que tenía problemas con los guardabosques. Entonces le dijeron que se casara con Jareš, el pescador. Y, ¿quién lo diría?, se lo ahogaron también mientras pescaba, y ya tenía dos niños con él. Entonces se casó con un porquero de Vodñany. Éste le partió la cabeza de un hachazo una noche y luego se fue a entregar voluntariamente. Más tarde, cuando lo ahorcaron en el juzgado regional de Písek, le arrancó la nariz al sacerdote de un mordisco y le dijo que no se arrepentiría de nada, y también dijo una cosa muy fea del señor Emperador.

„A nevíte, co o něm řekl?“ otázal se hlasem plným naděje Bretschneider.

—¿Y no sabe lo que dijo de él? —inquirió Bretschneider, con voz llena de esperanza.

„To vám říct nemohu, poněvadž se to nikdo neodvážil opakovat. Ale bylo to prý tak něco strašlivýho a hroznýho, že jeden rada od soudu, který byl při tom, se z toho zbláznil a ještě dodnes ho drží v izolaci, aby to nevyšlo najevo. To nebyla jenom obyčejná urážka císaře pána, jaká se dělá ve vožralství.“

—Eso no se lo puedo decir, porque nadie se atrevió a repetirlo. Pero se dice que fue algo tan terrible y feo, que uno de los jueces se volvió loco y todavía lo tienen confinado para que no se sepa. No era una ofensa corriente, de esas que se le hacen al señor Emperador en una borrachera.

„A jaké urážky císaře pána se dělají ve vožralství?“ otázal se Bretschneider.

—¿Y qué ofensas se le hacen al señor Emperador en una borrachera? —preguntó Bretschneider.

„Prosím vás, pánové, obraťte list,“ ozval se hostinský Palivec, „víte, já to nemám rád. Leccos se kecne a pak to člověka mrzí.“

—Por favor, señores, hablen de otra cosa —dijo el tabernero Palivec—. Saben que eso no me gusta. Se dicen muchas sandeces y luego le pesan a uno.

„Jaké urážky císaře pána se dělají ve vožralství?“ opakoval Švejk. „Všelijaké. Vopijte se, dejte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte, co začnete mluvit. Vymyslíte si toho tolik na císaře pána, že kdyby toho byla jen polovička pravda, stačilo by to, aby měl ostudu pro celý život. Ale von si to starej pán doopravdy nezaslouží. Vezměme si tohle. Syna Rudolfa ztratil v útlém věku, v plné mužské síle. Manželku Alžbětu mu propíchli pilníkem, potom se mu ztratil Jan Ort, bratra, císaře mexického, mu zastřelili v nějaké pevnosti u nějaké zdi. Teď zas mu odstřelili strýčka na stará kolena. To aby měl člověk železné nervy. A potom si vzpomene nějakej vožralej chlap a začne mu nadávat. Kdyby dnes něco vypuklo, půjdu dobrovolně a budu sloužit císaři pánu až do roztrhání těla.“

—¿Qué ofensas se le hacen al señor Emperador en una borrachera? —repitió Shveik—. De todo tipo. Emborráchase, pida que le toquen el himno austríaco y verá lo que empieza a decir. Inventará tantas maldiciones contra el señor Emperador, que con sólo la mitad que fueran verdaderas sería suficiente para sentir vergüenza toda la vida. Pero ese viejo y buen señor16 de veras que no se lo merece. Veamos. Perdió a su hijo Rodolfo17 en la adolescencia, casi en plena juventud; a su esposa, Isabel, se la hirieron con una lima, y luego desapareció Jan Ort;18 a su hermano, el Emperador de México,19 se lo fusilaron en una fortaleza junto a un muro; y ahora, en la vejez, le matan al tío. Es como para que uno tenga los nervios de hierro, y luego un borracho empieza a maldecirlo. Si hoy estalla una guerra, iré voluntariamente, y serviré al señor Emperador hasta que me hagan pedazos.

Švejk se napil důkladně a pokračoval:

Shveik bebió concienzudamente y continuó:

„Vy myslíte, že to císař pán takhle nechá bejt? To ho málo znáte. Vojna s Turky musí být. Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá. Srbsko a Rusko nám pomůže v té válce. Bude se to řezat.“

—¿Piensan ustedes que el señor Emperador va a dejar eso así? Lo conocen poco. Tiene que haber guerra con los turcos. «Asesinaron a mi tío, ¿verdad? Pues tomen, aquí tienen un golpe en la jeta.» La guerra es segura. Servia y Rusia nos ayudarán en esta guerra. Se van a cortar muchas cabezas.

Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostodušná tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo vše tak jasné.

En este profético instante, Shveik ofrecía una apariencia estupenda. Su sencillo rostro, alegre como la luna llena, brillaba de entusiasmo. Tan claro era todo para él.

„Může být,“ pokračoval v líčení budoucnosti Rakouska, „že nás v případě války s Tureckem Němci napadnou, poněvadž Němci a Turci drží dohromady. Jsou to takový potvory, že jim není v světě rovno. Můžeme se však spojit s Francií, která má od jedenasedmdesátého roku spadeno na Německo. A už to půjde. Válka bude, víc vám neřeknu.“

—Es posible —continué en su descripción del futuro de Austria— que en caso de una guerra con Turquía nos ataquen los alemanes, pues los alemanes y los turcos se apoyan. Son unos monstruos que aún no tienen par en el mundo. No obstante, nos podemos unir a Francia, que desde el 7120 quiere vérselas con Alemania, y vendrá la guerra. No le puedo decir más.

Bretschneider vstal a řekl slavnostně:

Bretschneider se levantó y dijo con solemnidad:

„Víc nemusíte povídat, pojďte se mnou na chodbu, tam vám něco povím.“

—No tiene nada más que decir, venga conmigo al pasillo, que allí le diré algo.

Švejk vyšel za civilním strážníkem na chodbu, kde ho čekalo malé překvapení, když jeho soused od piva ukázal mu orlíčka a prohlásil, že ho zatýká a ihned odvede na policejní ředitelství. Švejk snažil se vysvětlit, že se asi ten pán mýlí, on že je úplně nevinný, že nepronesl ani jednoho slova, které by mohlo někoho urazit.

Bretschneider mu však řekl, že se skutečně dopustil několika trestných činů, mezi kterými hraje roli i zločin velezrády.

Shveik salió tras el agente secreto al pasillo, donde le esperaba una pequeña sorpresa. Su compañero de cerveza le mostró la pequeña águila21 en el reverso de la solapa y le anunció que estaba arrestado y que debía acompañarlo seguidamente a la Dirección de Policía. Shveik trató de explicar que sin duda el señor se equivocaba, que él era completamente inocente, que no había pronunciado una sola palabra ofensiva para nadie. Bretschneider, sin embargo, le dijo que se había permitido expresar varias acciones condenables, y entre ellas, la de alta traición.

Pak se vrátili do hospody a Švejk řekl k panu Palivcovi:

Nuevamente regresaron a la taberna y Shveik le dijo al señor Palivec:

„Já mám pět piv a jeden rohlík s párkem. Teď mně dej ještě jednu slivovici a já už musím jít, poněvadž jsem zatčenej.“

—Debo cinco cervezas y un panecillo con salchicha. Dame un aguardiente que me tengo que ir. Estoy arrestado.

Bretschneider ukázal panu Palivcovi orlíčka, chvíli se díval na pana Palivce a pak se otázal: „Jste ženat?“

Bretschneider le mostró al señor Palivec el aguilita, lo observó un instante y luego preguntó:

—¿Es usted casado?

„Jsem.“

—Sí.

„A může vaše manželka za vás vésti obchod po dobu vaší nepřítomnosti?“

—¿Y su esposa puede atender el negocio durante su ausencia?

„Může.“

—Puede.

„Tak je to v pořádku, pane hostinský,“ vesele řekl Bretschneider, „zavolejte sem svou paní, předejte jí to a večer si pro vás přijedem.“

—Entonces todo está en orden, señor tabernero —dijo alegremente Bretschneider—. Llame a su señora y entréguele el negocio que vendremos por usted esta misma noche.

„Nic si z toho nedělej,“ těšil ho Švejk, „já tam jdu jenom pro velezrádu.“

—No te preocupes —le consolaba Shveik—. A mí me llevan sólo por alta traición.

„Ale pro co já?“ zabědoval pan Palivec. „Já byl přece tak vopatrnej.“

—¿Y a mí, por que? —se lamentó el señor Palivec—; yo que fui tan cauteloso.

Bretschneider se usmál a vítězoslavně řekl:

Bretschneider sonrió y con voz triunfante dijo:

„Za to, že jste řekl, že sraly mouchy na císaře pána. Oni vám už toho císaře pána vyženou z hlavy.“

—Pues porque dijo que las moscas cagaban en el señor Emperador. Ya le sacarán allá ese señor Emperador de la cabeza.


— — —

A Švejk opustil hospodu U kalicha v průvodu civilního strážníka, kterého, stíhaje jeho tvář svým dobráckým úsměvem, se optal, když vyšli na ulici:

Y al abandonar Shveik la taberna El Cáliz en compañía del agente secreto, le preguntó exhibiendo en su rostro su sonrisa de buenazo:

„Mám slézt z chodníku?“

—¿Debo salirme de la acera?

„Jak to?“

—¿Cómo?

„Já myslím, když jsem zatčenej, že nemám práva chodit po chodníku.“

—Creo que estando arrestado no tengo derecho a ir por la acera.

Když vcházeli do vrat policejního ředitelství, řekl Švejk:

Cuando entraban por la puerta de la Dirección de Policía, Shveik dijo:

„Tak nám to pěkně uteklo. Chodíte často ke Kalichu?“

—Lo hemos pasado muy bien. ¿Va usted a El Cáliz a menudo?

A zatímco vedli Švejka do přijímací kanceláře, u Kalicha předával pan Palivec hospodu své plačící ženě, těše ji svým zvláštním způsobem:

Y mientras llevaban a Shveik al registro de ingreso, en El Cáliz el señor Palivec le entregaba el negocio a su llorosa mujer, consolándola de forma singular:

„Neplač, neřvi, co mně mohou udělat kvůli posranýmu obrazu císaře pána?“

—No llores, no chilles, ¿qué me pueden hacer porque el retrato del señor Emperador esté cagado?

A tak zasáhl dobrý voják Švejk do světové války svým milým, roztomilým způsobem. Historiky bude zajímat, že on viděl daleko do budoucnosti. Jestli situace vyvinula se později jinak, než jak on vykládal u Kalicha, musíme mít na zřeteli, že neměl průpravného diplomatického vzdělání.

Así fue como intervino el buen soldado Shveik en la Guerra Mundial; en ese modo amable, enternecedor, peculiar de él. Será interesante para los historiadores saber que él vio lejos en el futuro. Si posteriormente la situación se desarrolló de manera distinta a la que expuso en El Cáliz, hemos de tener en cuenta que él no había tenido una preparación diplomática previa.


(Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, díl I., kapitola 1.)

(Las aventuras del buen soldado Shveik durante la Guerra Mundial, Libro primero, Capítulo 1)

Traducción: Rubén Martí


1 Archiduque Franz Ferdinand Von Este (1863-1914), Sobrino del Emperador Francisco José I, asesinado con su esposa en Sarajevo, capital de la antigua Bosnia, el 28 de julio de 1914. Un mes más tarde, el Imperio Austro-Húngaro le declara la guerra a Servia. Así comenzó la Primera Guerra Mundial. (Todas las notas, salvo señalamiento de lo contrario, son del traductor.)

2 Las deyecciones caninas se utilizaban en Praga para curtir pieles.

3 Konopiště: Palacio del archiduque Fernando en Bohemia.

4 Después de la guerra Ruso-turca (1877-1878), Austria-Hungría, con la anuencia de las grandes potencias, ocupó Bosnia y Herzegovina. Sin embargo, ese territorio continuó bajo el poder turco hasta 1908, cuando Austria-Hungría anunció su anexión y lo ocupó a pesar de la voluntad de la población mahometana y servia. Con su política de germanización y de hungarización, el Imperio alimentaba el nacionalismo de la Gran Servia y provocó, indirectamente, el atentado de Sarajevo contra Francisco Fernando.

5 Nusle: Barrio de Praga.

6 Letra del antiguo himno austríaco, compuesto en 1797 por Josef Haydn, en honor al Emperador Francisco José I.

7 Isabel (Amalia Eugenia) esposa del Emperador Francisco José I, asesinada en Ginebra por el anarquista italiano Lucheni.

8 Aquí, Shveik comete un error. Francisco Fernando no es tío, sino sobrino de Francisco José I.

9 El 1ro. de febrero de 1908, en Lisboa, fueron asesinados el extraordinariamente gordo rey Carlos y el príncipe heredero Luis.

10 En esta batalla (18 de julio de 1815) una de las divisiones de la vieja guardia de Napoleón estaba comandada por el general, más tarde mariscal, Cambronne. Según la tradición popular, cuando el comandante del ejército inglés invitó a los soldados franceses a entregarse, Cambronne respondió: «¡Mierda! La Guardia muere, pero no se rinde.»

11 Famosa cárcel de Praga.

12 Castigo en el ejército austríaco: las manos de los acusados eran atadas a los pies y así eran dejados un día o más.

13 Plaza de Carlos en Praga.

14 Miembro del Partido Nacional del doctor Karel Kramář. Partido burgués relativamente progresista.

15 El archiduque Francisco Fernando y su mujer eran famosos por su avaricia.

16 Francisco José, Emperador austríaco y rey de Hungría, nacido en 1830. Durante la Primera Guerra Mundial contaba más de ochenta años.

17 Archiduque austríaco y heredero del trono, hijo del Emperador Francisco José I. Fue encontrado muerto conjuntamente con su amante en un pabellón de caza en Mayerling el 30 de mayo de 1899.

18 Ort: nombre adoptado en 1899 por el archiduque austríaco Juan Salvador luego de haber rechazado su rango y sus derechos para entregarse a la vida libre. En 1887 fue candidato al trono búlgaro. En 1891 partió para América y desapareció sin dejar huellas.

19 Maximiliano (Fernando José) se convirtió en Emperador de México en 1864. Realizó increíbles esfuerzos por mantenerse en el trono pero, abandonado por Napoleón III en 1867, fue arrestado y fusilado.

20 En la guerra franco-alemana (1870-1871) Francia perdió los territorios de Alsacia y Lotaringia y fue obligada a pagar cinco mil millones de francos en reparaciones.

21 Se trata del escudo del Imperio Austro-Húngaro. En este caso, insignia del detective.




https://vojtisek.tripod.com/hasek/