Jaroslav Hašek:

Největší spisovatel český Jaroslav Hašek

Najveći češki pisac Jaroslav Hašek


Poněvadž již několikrát během líčení historie strany mírného pokroku v mezích zákona dotkl jsem se své osoby, cítím, že je třeba odložiti nemístnou skromnost, a před celou veřejností nestranně sám sebe důstojně kritizovati.

Budući da sam već nekoliko puta u opisu povijesti Stranke umjerenog napretka u granicama zakona dotaknuo svoju osobu, osjećam da je potrebno prekinuti s neumjesnom skromnosti i nepristrano i dostojanstveno ispreskakati pred čitavom javnosti sama sebe.

Jako vůdce strany mírného pokroku v mezích zákona a její kandidát musím svá jednání a konání posuzovati co nejobjektivněji a zároveň přehledně, aby nikomu neušel ani jeden skvělý bod mého charakteru. Jsou skutečně chvíle v mém životě, kdy šeptám si sám pro sebe, jsa nadšen nějakým vlastním činem: „Můj bože, já jsem pašák.“ Co by mi to však ale bylo platno, kdyby se o tom svět nedozvěděl. Svět musí přijít k tomuto názoru, lidstvo musí mne náležitě ocenit, a to nejen mé velké vlohy a obrovské schopnosti, nýbrž hlavně můj báječný talent a můj nevyrovnatelně ryzí charakter. Někdo ovšem namítne, proč jsem si tento chvalozpěv nedal napsati od jiného, povolanějšího, proč činím své skromnosti takové násilí, chvále se sám?

Kao vođa Stranke umjerenog napretka u granicama zakona i njezin kandidat, moram svoje ponašanje i postupke vrednovati što objektivnije, a ujedno preglednije, da nikomu ne bi izmakla nijedna sjajna crta moga karaktera. Zaista, ima trenutaka u mome životu kad samom sebi šapćem, oduševljen nekim vlastitim djelom: »Bože moj, što sam dobar!« Ali što bi to vrijedilo kad o tomu ne bi saznao svijet. Svijet se mora dovinuti do tog mišljenja, čovječanstvo me mora ocijeniti kako treba, ne samo moje velike sklonosti i goleme sposobnosti, nego na prvome mjestu moj sjajni talent i nenadmašan, sjajan karakter. Netko će zacijelo pripomenuti zašto nisam dao da netko drugi napiše hvalospjev, netko pozvaniji, zašto silujem svoju skromnost hvaleći sama sebe?

Odpovídám: proto, že sám sebe znám nejlépe a jistě také nenapíši o sobě nic, co by pravdě neodpovídalo, poněvadž by to bylo směšné, kdybych, píše sám o sobě, nadsazoval. Používám proto výrazů nejskromnějších, kdykoliv je třeba, abych se pochválil, ale rozhodně stojím na tom stanovisku, že skromnost krášlí muže, ale pravý muž že se krášliti nemá, a proto nesmíme býti skromnými přespříliš. Odvrhněme konečně všechnu sentimentalitu, pro niž nám přezděli ‚národ holubičí‘ a buďme muži. Nestyďme se veřejně se přiznat ku svým přednostem! Jak je to krásné, když směle dovedu říci: „Vašnosti, já jsem génius,“ kde by nemístně skromný muž řekl: „Vašnosti, já jsem hovado.“

Odgovaram: zato što sebe sama najbolje poznajem, a sigurno neću o sebi napisati ništa što ne bi odgovaralo istini, jer smiješno bi bilo da pretjerujem pišući o sebi. Zato upotrebljavam najskromnije izraze gdje god je na mjestu da se pohvalim; odlučno zastupam stav da skromnost krasi muškarca. ali pravi muškarac se ne bi trebao krasiti. Ne smijemo biti preskromni. Odbacimo sentimentalnost, zbog koje su nam nadjenuli naziv: »golublji narod« i budimo muškarčine! Nemojmo se stidjeti da javno priznamo svoje vrline! Lijepo je ako znam smjelo reći: »Poštovani, ja sam genij«, tamo gdje bi neumjesno skroman čovjek rekao: »Poštovani, ja sam govedo.«

Rozumný člověk také zcela chytře se strká vždy do popředí a volá sám sobě slávu, kdežto takový upejpavý člověk sedí na záchodě, zatímco jeho šťastnější druh, oceniv se náležitě, také se dovede uplatnit ve veřejném životě. Upejpavost jest nejhorší stránka lidské povahy. Je to podvod, zahalený v roušku skromnosti, a právě ode mne, muže tak velice zasloužilého o celou českou literaturu, politiku a život veřejný, bylo by hanbou, bylo by hříchem, páchaným na českém národě. kdybych ho nechával v nejistotě o tom, jsem-li či nejsem geniální člověk.

Razuman čovjek se mudro gura naprijed i kliče »Slava!« samom sebi, stidljivac sjedi na zahodu, a njegov pak sretniji drug koji je sebe dobro procijenio, znade se plasirati u javnom životu. Stidljivost je najgora strana ljudske naravi. To je podvala, zaogrnuta velom skromnosti, a bila bi sramota, grijeh protiv češkog naroda da upravo ja, čovjek tolikih zasluga za češku literaturu, politiku i javni život, ostavljam narod u nedoumici, jesam li ili nisam genijalan.

A proto pravím zcela prostě: V dějinách celého lidstva vyskytl se jen jedinec tak všestranně dokonalý, a to jsem já. Vezměte si kupříkladu jen některou z mých neobyčejně zdařilých povídek. A co vidíte, obracejíce stránku za stránkou? Že každá věta má svůj hluboký smysl, každé slovo že jest na pravém místě, všechno že jest v souhlase se skutečností, přikročím-li k líčení krajiny, tu že ji máte tak před sebou, jako kdyby byla ofotografována, a osoby, které vám předvádím v nejrozkošněji zapleteném ději, že stojí před vámi jako živé. Přitom čeština v mých pracích literárních jest nejryzejší, předčíc ryzostí i češtinu Bible kralické, jest to pravá lahoda přečíst si aspoň jedinou řádku z mých prací — a když tak učiníte, uvidíte, jaké kouzlo vlévá se do duše, jak se rozehříváte, jak s blaženým úsměvem tu knihu ani vůbec neodložíte, nosíte ji pořád s sebou. Byl jsem kolikrát svědkem, jak lidé s opovržením odkládali časopis, poněvadž v něm nebylo nic ode mne. Ano, i já jsem také tak činil, neboť i já patřím mezi své ctitele, a také se tím nikterak netajím. Každou svou otištěnou práci dám si předčítat svojí manželkou Jarmilou, nejroztomilejší a nejinteligentnější ženou na světě, a u žádné věty nemohu se zdržeti výkřiku zasloužilého obdivu: „Toť nádherné, toť krásné! Jaká to hlava, ten pan Jaroslav Hašek!“ — Toto ovšem podotýkám jen mimochodem, neboť to jest právě výborný dokument, jaké nadšení působí mé literární práce v kruzích čtenářstva, a jsem přesvědčen, že tisíce a tisíce čtenářů činí tak se stejným nadšením, a toto nadšení jest mně tak drahé právě proto, že vytryská ze srdcí velice inteligentního davu, pro který zůstanu vždy nejslavnějším spisovatelem světa. Já jsem živým dokladem toho, jak lživé zprávy roztrušují nesvědomití kritikové tvrzením, že u nás nemáme žádného světového spisovatele.

Upravo zato kažem sasvim jednostavno: U povijesti čovječanstva našao se samo jedan svestrano savršen pojedinac, a to sam ja. Uzmite primjerice samo jednu od mojih neobično uspjelih pripovijedaka. Okrećite stranicu za stranicom i što vidite? Svaka moja rečenica nosi duboki smisao, svaka riječ je na pravome mjestu, sve u skladu sa zbiljom. Ako priđem opisu krajolika, vidite ga pred sobom kao na fotografiji, a likovi koje vam pokazujem u najdražesnijem zapletu, stoje pred vama kao živi. Jezik mojih literarnih radova je najčistiji, čistoćom nadmašuje jezik kraličke Biblije, pravo je uživanje pročitati i jedan redak mojih radova, pa ako tako učinite, vidjet ćete kakve čari vam obuzimaju dušu, kako se zagrijavate, kako s blaženim smiješkom ne odlažete knjigu i nosite je svuda sa sobom. Koliko puta sam bio svjedok kako su ljudi s gađenjem odlagali časopis jer u njemu nije bilo ništa mojega. Da, i ja sam tako činio, jer i ja pripadam svojim obožavateljima i ne tajim to. Svaki svoj objavljeni rad dajem supruzi Jarmili da mi glasno čita, toj najdražesnijoj i najinteligentnijoj ženi, a nema rečenice iza koje bih se mogao suzdržati od uzvika zasluženog divljenja: »Kako je prekrasno, kako je lijepo! Kakva glava, taj gospodin Jaroslav Hašek.«

To navodim kao ilustraciju oduševljenja što ga pobuđuju moji literarni radovi u krugovima čitateljstva, a uvjeren sam da tisuće i tisuće čitaju s jednakim oduševljenjem, koje mi je drago upravo zbog toga jer izvire iz srca vrlo inteligentne gomile, za koju ću zauvijek ostati najslavnijim svjetskim piscem. Živa sam potvrda da je laž tvrdnja što je šire nesavjesni kritičari, da nemamo pisca svjetskoga glasa.

Přikročím nyní zcela krátce k ocenění svého charakteru. Člověk, který píše tak krásné věci jako já, musí mít také duši krásnou. A při příštích volbách do rady říšské naskytne se jistě možnost, abych, jsa zvolen na některém či více okresech jednohlasně, zbavil rakouský parlament té ostudy, že tam dosud nezasedal nejšlechetnější muž rakousko-uherského mocnářství! Nemusím snad vykládat, že tímto nejšlechetnějším mužem míním sebe. Nakonec výslovně prohlašuji, že i toto, co jsem napsal, jest jedním z oněch velkých, šlechetných skutků, neboť co jest krásnějšího, nežli když člověk někoho úplně nezištně povznese na vrchol slávy? Touto kapitolou také otevrou se oči mnohým, kteří snad hledali v této knize, v této velké historii snůšku hanopisů a opovržlivé kritiky tak četných veřejně činných osob. Jsou-li tyto řádky hanopisem, pak na mou duši už nevím, co je hanopis!

Da ukratko prijeđem na procjenu svoga karaktera. Čovjek koji piše tako dobro i lijepo kao ja, mora imati i lijepu dušu. A za idućih izbora u Državno vijeće zacijelo će se pružiti prilika da, jednoglasno izabran u jednoj ili više regija, lišim austrijski Parlament sramotne činjenice da tamo još nije zasjedao najplemenitiji čovjek Austro-Ugarskoga Carstva! Ne moram valjda dodavati da pod tim najplemenitijim čovjekom mislim sebe. Na kraju izričito izjavljujem da je i ovo što sam napisao jedno od velikih, plemenitih djela, jer što je ljepše nego kad čovjek nekoga sasvim nesebično uzdigne na vrhunac slave? Ovim poglavljem otvorit ću oči mnogima koji u ovoj knjizi traže hrpu pamfleta i prezirne kritike brojnih javnih radnika. Ako su ovi reci pamflet, onda uistinu ne znam što je pamflet!


(Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, kapitola XXXVII.)

(Politička i socijalna povijest Stranke umjerenog napretka u granicama zakona, poglavlje XXXVII.)

Prevela Dagmar Ruljančić




http://vojtisek.tripod.com/hasek/